Jsem absolvent mužského výcviku.
Před mnoha lety, než jsem k těmto seberozvojovým věcem vůbec našel vztah, bych to nejspíš ve svém tupém egoismu a emoční jednoduchosti jen podle názvu komentoval způsobem „parta dementů co se cvičej ve vzájemném honění čůráků„. Při té vzpomínce na to kým jsem byl je mi ze sebe samotného zle a často je pro mě těžké najít se svou minulostí soucit.
(Já ho nakonec najdu ale chce to chvilku.)
Protože ten hlas egoistického čůráka který vždycky ví všechno líp než ostatní a celý svět je zformovaný jen podle jeho vzteku na svět, to je hlas mého fotra a nikdy se ho nejspíš nezbavím. Terapie není nástroj změny, terapie je nejdříve nástroj svobody, změna je pak důsledkem svobody. Terapie vás osvobodí od nutností a začne s vámi prožitkovou výuku o svobodě výběru.
No a pro lidi jako já je nově naučená svoboda výběru totéž jako záchrana života. Protože pokud máte možnost výběru, co si vyberete? Být egoistický čůrák, nebo nebýt egoistický čůrák? Samozřejmě, že si vyberete, že nechcete být egoistický čůrák. A s každým takovým výběrem hlas egoistického čůráka oslabuje o tu sílu, kterou jste mu celou dobu dávali. Takový hlas bohužel nikdy nezmizí nadobro ale bude oslaben do té míry, že už nad vámi nebude mít kontrolu.
Světe div se, mnoho let po terapii a aspoň nějakém duševním vyléčení se dostanete do situace, kdy je egoistický čůrák zcela adekvátní. Doposud jste žili v přesvědčení, že takové chování adekvátní nikdy být nemůže protože váš duševní stav vám nedovoloval z této polohy vystoupit ale ani vám nedovolil vidět některé situace, kdy vám tato poloha reálně nějak pomohla.
Můj první mužský kruh
Zpět k tématu.
Poprvé jsem se k těmto „mužským“ komunitám dostal na mužském kruhu jež organizoval Martin Švihla (který je s mužským výcvikem spřátelený) v Maitrei. Přestože jsem Martina Š. potkal v životě veskrze jen párkrát tak mi z těch málo setkání stačí o něm říct, že ho považuji za velmi solidního a inspirativního člověka.
Můj první mužský kruh nebyl úplně čistokrevný kruh, spíš zážitkový, seberozvojový večer pouze pro muže. Cítil jsem se tam na poprvé dost divně. V místnosti bylo zhruba 20 mužů a já nevěděl, co si o tom myslet ani co si myslet o sobě. Jsem buzna, když jsem v místnosti se 20ti muži? Zajímavý je, že tahle otázka vás v práci nenapadne a stejně jako spousta jiných chlapů jsem většinou pracoval v čistě mužském prostředí.
No, nejdřív se sedělo v kruhu a každý muž měl říct něco o sobě, proč tam šel, co očekává, jak se cítí. A tehdy mi to poprvý ve sdílení každého chlapa došlo; jak každej chlap je vlastně….normální. Obyčejnej. A má svůj vlastní život plnej všeho možnýho. A jak se někteří muži bojí ostatních mužů, někteří se bojí žen, někteří se bojí sami sebe…a pro mě osobně jak mám plný zuby tý zasraný český mačo vesnický kultury, kdy chlapi běžně ze sebe navzájem dělaj čůráky a na všechno mají tupý, vesnický názory plný omezených stereotypů.
Pak se tam děla taková různá, na oko dost jednoduchá cvičení. Všichni muži měli jít na jednu stranu místnosti na které byla „rodina, maminka, domeček, vaše dětství, tady jste dítě ale nejste dospělí„. A na druhé straně místnosti byla ztráta dětství, byla tam ale zároveň dospělost a svoboda. A zadání bylo jednoduché — každý, ve svém čase, až to budete cítit, přejděte na druhou stranu místnosti. Jednoduchý rituál, kdy si hrajeme na to, jak z dětství přecházíme do dospělosti a sledujeme, jak se u toho cítíme.
Když rituál začal, vstal jsem a přešel na druhou stranu místnosti. Na nic jsem nečekal.
To cvičení pro mě bylo od začátku jasné a jednoznačné. Moje dětství bylo v mnoha ohledech peklo a nic, k čemu bych se chtěl vrátit a v čem bych chtěl zůstávat. Už na druhém stupni základní školy jsem měl téměř denní fantazie o tom, jak to bude skvělé, až z téhle zasrané prdele vypadnu, až vypadnu od rodičů a od svýho kreténskýho fotra, až budu konečně svobodný a nebudu se muset za touhle zasranou vesnickou prdelí vůbec ohlížet.
Obrovsky mě překvapilo, že jsem byl na druhé straně místnosti sám. Byl jsem tam sám fakt dlouho. To byl jeden z mnoha momentů v mém životě, kdy jsem začal poznávat, že hele, možná to moje dětství fakt nebylo úplně normální. Většina chlapů zůstávala na druhé straně místnosti. Já byl v dospělosti a svobodě a s podivem jsem koukal na všech ostatních cca 20 chlapů kteří v dětství dobrovolně zůstávali. Byl jsem z toho nervózní a bylo mi z toho smutno. To bylo moje dětství opravdu tak strašně na hovno? To jsem opravdu jediný, kdo hned po začátku rituálu vstal a utekl do dospělosti?
Nakonec po několika málo věčných minutách vstal další muž a přešel ke mně. A pak další. A další a pak postupně většina z nich. Gaussova křivka. Po dalších minutách zůstávalo na straně dětství 5 mužů. I ti se postupně oddělovali, až tam zůstali snad jeden nebo dva, kteří tam zůstávali nejdéle. Po dlouhé době se i oni vzdali dětství a přešli do dospělosti.
A pak se o tom mluvilo. Každý měl možnost říct, jaké to pro něj bylo. Já řekl pravdu — v dětství jsem nechtěl zůstávat ani vteřinu, proto jsem vstal a přešel do dospělosti a svobody. Ale ostatní to tak neměli. V dětství toho měli spoustu, co s přechodem do dospělosti museli opustit a pro ty poslední byl odchod z krásného dětství nejbolavější a do „dospělosti“ nikdy přejít nechtěli.
Další mužské kruhy
Mužský kruh má jednoduchý formát.
- Skupina mužů sedí v kruhu.
- Mluví jen ten, kdo drží mluvící předmět.
- Každý mluví pokud možno o sobě, o svém životě, o tom, co právě teď v životě prožívá.
- Ostatní muž mlčí a poslouchají.
- Každý má nějaký určený čas pro sebe. Pak předá mluvící předmět dalšímu.
- Kruh má průvodce, mentora, který kruh vede ale jeho role tkví jen v držení kruhu v mantinelech těchto pravidel. Nic víc.
- Uprostřed hoří oheň nebo svíčka (volitelné)
Je to jednoduchá věc. Je to tak úplně totálně trapně jednoduchá věc že člověk musí hledat, jestli za tím není něco víc. Na iDnesu vyšel článek Alfasamcem snadno a rychle kde se píše:
Mají potíže ve vztazích, zažívají psychické nesnáze, či dokonce fyzické problémy. V postcovidové době muži hledají pomoc a stále častěji se obracejí na takzvané mužské kruhy. Redaktor MF DNES se do jednoho takového mužského kruhu přihlásil, aby v rámci 9. dílu seriálu Klamatéři odhalil, jak vlastně setkání probíhají.
No….to je tak, že na „mužský kruh“ není žádný trademark, žádný copyright. Když si na čelo nakreslím uhlem kroužek tak mu defacto můžu říkat „mužský kruh“. Nebo můžu být nevyrovnaný kretén bez špetky sebereflexe a můžu ostatním za peníze říkat, jací jsou to debilové a že holky se balej výhradně tím, že je budu ponižovat a můžu tomu taky říkat „mužský kruh“. Nebo můžu být někdo hodně zmatený, pozvu jen ženy a budu tomu říkat „mužský kruh“ …nebo naopak velmi dobře vím co dělám a jako jediný muž budu kroužit okolo každé ženy. A odháčkovávat je, co já vim.
Ještě než jsem se zúčastnil výcviku jsem by na pár dalších mužských kruzích. A na mužské kruhy chodím dodnes. Nevěděl jsem, co to znamená být normální muž a vlastně jsem ve své hlavě, v kopii nekompromisního egoismu od svého fotra, ostatní muže vlastně ve svém životě ignoroval, vytěsňoval a podřazoval.
Před přihlášením na mužský výcvik jsem přišel na úvodní večer. Seděl tam Zdeněk Weber a Karel Tůma a mluvili o tichu, o kruhu, o meditaci. Já už byl rozhodnutý, že na ten výcvik půjdu ještě před tím úvodním večerem ale šel jsem na něj protože mě ale komunita mužských kruhů přitahovala jako bezpečné místo, kde stojí za to být a protože za zástěnou svého nabubřelého egoismu a dalších ostatních zmatení jsem toužil po nějakém ….zdravém vzoru mužství, otcovské figury, které by zaplnily prázdný a bolavý prostor napáchaný mým fotrem. To jsem ale tehdy nevěděl.
Mužský výcvik
Rok kdy začal mužský výcvik byl nejintenzivnější a nejturbulentnější rok v mém dospělém životě. Ten rok jsem byl i poprvé na Humaniverzitě o které chci na tomto webu také napsat pár příběhů. Po návratu z Humaniverzity se se mnou rozešla tehdejší partnerka a mně se rozsypaly všechny doposavadní vztahy jako domeček z karet, i když mojí vlastní vinou. Ten rozchod jsem psychicky a emočně nezvládnul a dramaticky jsem odešel od všech vztahů, které jsem s ní měl spojené…o tom ale napíšu jindy.
Mužský výcvik je rok a půl trvající proces, kdy se jednou za pár měsíců celá skupina sejde na pátek, sobotu a neděli a věnují se nějakému tématu a jednotlivá témata na sebe navazují. Jedno setkání přibližně uprostřed je intenzivnější na 10 dní a zahrnuje vision quest což je rituál, kdy jste po dobu 4 dnů a 4 nocí osamocení na nějakém místě v přírodě, bez jídla a pouze s vodou…a sami se sebou.
No…a o čem přesně psát. Jsem chlap, který chodil na všechny možný seberozvojový šílenosti, který jsou dost šílený samy o sobě na jeden život. Osho, Puna, tantra, BDSM, dark eros (něco jako seberozvojová BDSM tantra), Humaniverzita, Radikální Upřímnost…
Mužský výcvik nebyl nijak šílený a nebyl pro mě ani nijak intenzivní (až na téma „otec“ a na vision quest). Zklidnil mě. Hodně jsem nasával „normálnost“ ostatních mužů a jejich klid, protože realita je taková, že moje intenzivní, vachrlatá, afektovaná psychika není v české populaci zas tak běžná. Poprvé jsem měl možnost vidět, jak vlastně žijí ostatní muži, jací vlastně jsou, co vlastně v životě řeší…přes svoje vlastní traumata jsem neznal jiného muže, než sebe.
Většina účastníků mého mužského výcviku byli muži nejméně o 10 let starší než já, s dětmi a rodinami. Vnímat je ve všech setkání během toho 1 a půl roku, jejich životy, jejich životní problémy a jejich sdílení bylo v obrovském kontrastu mého pojetí toho, co znamená být muž. Mým pojetím byl egoistický, namyšlený, vzteklý kokot, který nevidí lidi okolo sebe, jak velký kokot to je. Mužský výcvik se pro mě stal velikým morálním kompasem …. s magnetem, do kterého z mé psychiky často proudilo 150 gigavoltů chaosu a emocí takže střelka někdy ukazovala sever v superpozici s jihem, ale hele, aspoň nějaké morální kompas je lepší, než totální chaos.
Na mužském výcviku jsem také poznal skutečný význam přátelství. A také to, že přátelství má úplně jinou kvalitu pokud jej máte s člověkem, se kterým můžete upřímně mluvit úplně o čemkoliv a který může úplně o čemkoliv mluvit s vámi. Přátelství, které je svobodné, respektující ale i radostné. Přátelství…které není tupé. A že je v pořádku mít takový nárok, vlastně se pak už nechcete nijak zvlášť přátelit s lidmi, se kterými to takto necítíte.
Mužský výcvik mi pomohl k tomu zjistit, že v přátelstvích s ostatními muži musím cítit, že jsem respektovaný takový, jaký jsem. Což je v český mačo kultuře kurva dost vzácný a já jsem moc rád za ty muže, které jsem na výcviku poznal a se kterými se potkávám dodnes.
Poděkování otci za život
Prvním úkolem mužského výcviku je, že musíte po skončení první části jít a poděkovat svému otci za život. Toto je jediná podrobnost, kterou o mužském výcviku prozradím, protože pro mě osobně toto byl nejtěžší úkol mého života. Těžší úkol pro mě osobně už neexistuje. Kdyby by někdo tehdy dal na výběr, že můžu buď poděkovat otci za život nebo musím strčit piňďoura do vosího hnízda, tak zvolím vosí hnízdo.
Ten úkol jsem bojkotoval. Neprovedl jsem to. Pak jsem musel. Po pár měsících bojkotování jsem dostal jasnou zpětnou vazbu ze které jsem pochopil, že to dělám kvůli sobě a ne kvůli fotrovi. I když jsem tomu moc nerozuměl, intuitivně jsem věděl, že to tak má být. A tak jsem jednou fotrovi zavolal, že bych se s ním chtěl potkat. Šli jsme na oběd do restaurace. Nevěděl jsem, co od toho očekávat, on nejspíš také ne. Chvíli jsem chodil okolo horké kaše až jsem mu to řekl.
„Děkuji ti za život.“
Měsíce jsem to bojkotoval. Proč? Protože jsem to tomu čůrákovi říkat nechtěl. Nezaslouží si to. Za co bych mu měl kurva děkovat? Za to, jaký byl zasraný, egoistický, ulhaný psychopat?
Ne. Kdyby nebyl on, nebyl bych ani já. Je to takhle prostě jednoduché. Nedokázal jsem se přenést přes intenzivní emoce, které ve mě „děkuji za život“ probouzely a tak jsem se rozhodl, že se budu soustředit na to říct to rozumově, pragmaticky, bez emocí a afektu. Protože pragmaticky je to pravda – bez něj bych nebyl já. A já jsem rád že jsem. Takže poděkování za život je zcela na místě.
A vlastně jsem vůbec netušil, že tenhle pragmatický postoj jsem PŘESNĚ měl udělat.
Protože jeho reakce….se asi dala trochu očekávat ale stejně to bylo jako rána pánví do hlavy. Plácnul do stolu a začal hulákat na celou restauraci.
„No konečně! Chachá, já jsem to věděl. Já vím, že jsem byl lepší fotr, než všichni ostatní!„
V ten moment, někde hluboko ve mně mi to došlo. Vždyť on je úplně mimo. Udělal z toho téma o sobě a nemá absolutně žádnou kapacitu na to se bavit na nějaké aspoň trochu citlivější úrovni. Tehdy můj emoční vztah vůči němu oficiálně a bez famfáry skončil. Došlo mi, že to nemá cenu a že už nemůžu a nechci se dál snažit, že už o to nestojím. Do té doby měl nějakou snahu o navázání nějakého smysluplnějšího vztahu než toho, který jsem znal z dětství ale o tom napíšu jindy. Toužil jsem po tom se svým otcem snad něco najít ale jakékoliv snahy a touhy byly po této události dokonale pohřbeny.
Kdybych to neudělal, kdybych se nerozhodl mu to říct vůbec tak bych se nejspíš pořád trápil tím, že se musím ve vztahu se svým fotrem o něco ještě snažit a pokoušet. Do té doby jsem si ani neuvědomoval, že tomu dávám tolik energie. Kdybych se rozhodl mu to říct vážně a zranitelně, tak by mě jeho reakce psychicky zníčila.
Ale tím, že jsem mu to řekl z odstupem jsem dokázal v sobě díky jeho reakci ten odstup prohloubit. Ale to nebyl jen odstup od toho, jak jsem se vztahoval ke svému fotrovi, to bylo prohloubení odstupu obecně od svých emocí. Tehdy jsem byl typ člověka, který je obětí svých vlastních emocí. Dnes už se mnou emoce naštěstí tolik nemávají (i když se to může při čtení tohoto blogu zdát, prostě si představte, že to bylo ještě horší) ale poděkovat svému otci za život mi v tomhle ohledu obrovsky pomohlo.
Shrnutí
Jděte na mužský výcvik, pokud jste našli tenhle článek a přemýšlíte, jestli jít.
Sdílet s ostatními v kruhu, v bezpečném prostředí, vše o svém životě je přece tak normální věc kterou praktikuje tak málo lidí, že se to automaticky stane součástí vašeho života.
Prostě jděte.