Radikální Upřímnost (RU) je marketingová past na jeden z nejlepších a nejdražších (a předražených) terapeutických přístupů.
V ČR jsem RU poznal skrz krátký kurz v Maitrei v Praze. Maitreu jsem navštěvoval tehdy celkem velmi často, bylo to v začátcích mé seberozvojové a terapeutické cesty a jednu chvíl jsem tam vymetal prakticky každou ezoterickou hovadinu kterou tam organizovali, snad kromě ženských kruhů.
Později jsem se v Humaniverzitě dozvěděl, že se tomuhle vymetání seberozvojových a terapeutických seminářů říká therapy tourism neboli terapeutický turismus. Pochopil jsem, že tenhle název je trochu pejorativní protože terapeutický turismus je spojován s určitým utíkáním od sebe samotného. Člověk chodí na seberozvojové akce …ale vlastně se nijak nerozvíjí. Takže terapeutický turismus je vlastně spíš zážitkový turismus.
A víte co, mně teď zpětně vůbec nevadí o sobě říkat, že jsem býval terapeutickým turistou. Popravdě, potřeboval jsem to. Většinu peněz, které jsem vydělal, jsem utratil za seberozvojové kurzy/workshopy/semináře někdy s větší, někdy s menší kvalitou.
RU byla ale jedna z věcí s vysokou kvalitou.
Na „radikální upřímnost“ není trademark
Kdybych dnes, po všech těch svých zkušenostech a eskapádách, slyšel od někoho pojem „radikální upřímnost“ tak bych si řekl něco jako: no jo, radikální upřímnost, jinými slovy nezralá, pubertální upřímnost, kdy ještě v člověku nedozrálo zjištění, že někdy je lepší držet hubu nikoliv protože nechceme být upřímní ale protože nevíme, jestli si náhodou nepleteme svoji upřímnost se svoji nevyspělou reaktivitou své traumatizované psychiky.
A věřte mi, já si to během svého života pletl hodně.
Čím víc nevyléčených sraček na sobě máte naloženo ze svého dětství, tím horší je pro vás rozpoznat rozdíl mezi upřímností a reaktivitou. Pokud ale máte štěstí jako já a objevíte svět seberozvoje ve správný čas, tak vlastně vstoupíte do světa kde tenhle rozdíl nemusíte řešit.
A to je hrozně fajn. Je vám pak upřímně úplně jedno, že v tom světě potkáváte podivné lidi, kteří tvrdí, že když to jde tak žerou pránu co na ně svítí fialovými kanály ze slunce, že se každé ráno kouřením marihuany harmonizují s vlnami svých čaker…a tak dále a tak podobně. Everyone has its own thing. Ta vaše věc je, že s vámi furt hážou emoce, furt během katarzních cvičení řvete nebo brečíte a vlastně nevíte přesně, co se to děje ale děje se to správně a víte, že jste tam, kde máte bejt.
Ale zpátky k Radikální Upřímnosti.
Ten název „Radikální upřímnosti“ nemá žádný trademark a z nějakého zázračného důvodu se mi jako „Radikální upřímnost“ povedlo objevit to nejlepší, co dle mého názoru existuje a to je Radikální Upřímnost od Brada Blantona.
S tím názvem je to podobné jako s mužskými kruhy. Každý toxický debil si může na facebooku zaplatit reklamu na mužské kruhy ve svém bytě za 3000,- na hodinu a mladým naivním mužům tam vysvětlovat, že nejlepší je balit holky tím, že je budete ponižovat.
Podobné je to s radikální upřímností. Byl jsem kdysi na tantrickém festivalu, kde byl seminář „radikální upřímnosti“. Nejdřív jsem se nadchnul, říkal jsem si, TY JO, on to ještě někdo jiný v ČR dělá RU od Brada Blantona?
Jenže to nebylo vůbec RU od Brada Blantona. Vedla to nějaká zmatená žena, které šlo zjevně jen o prachy za seminář. Nemělo to hlavu ani patu. Povídala nějaký svoje debilní názory, který neměly hlavu a ni patu, vedla diskuze s účastníky, které neměly hlavu ani patu a já jsem tam nemohl vydržet a v polovině kurzu „radikální upřímnosti“ jsem odešel zklamanej a zhrzenej z toho, že někdo měl tu drzost a vymyslel si nějakou jinou, tupou „radikální upřímnost“, než bylo to co jsem znal.
Co je radikální upřímnost od Brada Blantona
Brad Blanton je psycholog který přišel s terapeutickým směrem založeným na gestaltu. Je to regulérní terapeutický směr který vzešel z regulérní psychologie a psychoterapie společně se vším, co k tomu patří. Nutno dodat, že celý tenhle terapeutický směr RU má smysl pouze ve skupinových terapiích a skupinových pobytech.
To hlavní sdělení ale je, že to není žádná ezoterická kravina. Je to terapie, která má hlavu a patu.
Během skupinové terapie se soustředíte na to, abyste nemleli sračky a mluvili pouze upřímnou pravdu a nic než upřímnou pravdu bez ohledu na to, jak moc je nepříjemná vám nebo ostatním.
Není to ale tak jednoduché. Celé je to vedené a řízené terapeutem a vy nemůžete jen tak uprostřed skupinové interakce která se vás netýká říct „Ty támhle, ty jseš teda ale čůrák!„. Protože to není podle RU žádná upřímnost, to se prostě jenom chováte jak kretén. „Radikální upřímnost“ není totéž, co „radikální útok“.
Během pobytu v terapeutické skupině se musíte držet nějakých pravidel, nebo se aspoň snažit se těchto pravidel držet. Ty pravidla jsou založená na gestaltovém modelu lidského bytí. V tomto modelu se říká, že člověk každý okamžik může mít pozornost pouze na jedné ze tří věcí:
- myšlenky
- fyzické vjemy ve vlastním těle
- vše, co se děje mimo mé tělo
Myšlenky
RU říká, že pokud chci mluvit o myšlenkách, musím začít větu slovy „Představuji si, že…“.
Když musíte svoje myšlenky formulovat s větou začínající na „Představuji si, že….“ tak velmi brzy zjistíte, že vaše pošahaný myšlenky nikoho nezajímají, ani vás. A že vás okamžitě přestanou zajímat jakékoliv myšlenky ostatních.
Ten začátek věty „Představuji si, že…“ je naprosto odzbrojující.
Jsou to prostě jenom vaše představy. Nic víc, nic míň. Pro mě osobně to znamenalo, že jsem se na myšlenky v RU workshopech prostě přestal soustředit a kdykoliv se objevily tak díky „Představuji si, že…“ jsem zjistil, že jsem s nima sám a že s nima nechci být.
Což je vlastně velmi silné a užitečné zjištění do života, že?
Že se svými myšlenkami, ať se děje co se děje, jste vždy sami.‘
Že každá myšlenka, ať už je o čemkoliv, je jen vaše představa.
Vaše halucinace. Vaše vnitřní produkce hoven. Debilní kecy.
Že nic z toho, co se tvoří ve vaší hlavě, není vlastně pro žitý život důležité.
Protože pro žitý život potřebujete žité vztahy což nejde nijak jinak než skrz a upřímné interakce.
V tom, dle mého názoru, spočívá síla RU. Ta pravidla o tom, jak mluvit o vlastních myšlenkách jako o představách vás dovedou k tomu, že vlastně všechno, co je ve vašich myšlenkách a představách vám bere kontakt s prožíváním a prožívaným životem.
Fyzické vjemy ve vlastním těle
Protože další důležitý prvek naší vlastní reality jsou naše vnitřní fyzické vjemy.
Někdo tomu říká „pocity“ jenže problém se slovem „pocity“ spočívá v tom, že dost často to nejsou žádný „pocity“ ale jenom vaše debilní představy. Protože ty skutečný pocity – skutečný fyzický vjemy ve vašem těle – jsou úplně jiný.
Viděl jsem to na workshopu RU mnohokrát. Dojde k nějaké konfrontaci a jeden z účastníků na tu konfrontaci řekne „No já mám pocit, že je to takhle / nějak jinak…“ — jenže to jsou hovno pocity kamaráde, to je jenom nějaká tvoje představa, nějaká tvoje iluze.
(Nutno dodat, že RU nepracuje s intuicí nebo ji rozhodně nijak netematizuje. Podle mně je však v RU obsažená implicitně; intuice je právě ta naše schopnost vybrat si, na kterou ze tří položek naší existence (myšlenky, vjemy, vnější svět) upřeme naší pozornost.)
Skutečný pocity jsou něco v těle. Zde RU polarizuje, stejně jako v jiných tématech — buď jsou fyzické vjemy v těle příjemné nebo nepříjemné. V rámci RU workshopu se stane spousta situací, kdy někdo ty fyzické vjemy upřímně nezvládá a dojde do stavu, kdy je dost na sračky; v ten moment je RU skutečná terapie, protože terapeut vedoucí RU skupinu se nemůže vykašlat na člověka v úzkostech.
Vše co se děje mimo mé tělo
No a poslední věc kterou RU tematizuje je vše co se děje mimo tělo. Tohle je sice hezky pojmenované ale v praxi na RU workshopu to znamená, že musíte přesně mluvit o tom co kdo řekl, jak se kdo tvářil a podobně. Je na to pomůcka — pokud to je možné natočit na kameru (s mikrofonem) pak je to něco, o čem můžu říct, že se to stalo nebo dělo mimo mě.
Z RU workshopů vím, že v tomhle ohledu jsou lidé také schopní si plést to co se dělo mimo ně se svými představami ale i se svými pocity. Musím říct, že RU je „radikální“ hlavně v tom, že nás nutí vnímat realitu opravdu dost nekompromisně. Vnitřní realitu i vnější realitu. Tedy, nutno dodat, že na samotném workshopu ty pravidla nejsou až zas tak přísně a striktně sledovaná jako ve švýcarském hodinářství ale dá se o nich minimálně říct, že se na ně klade důraz.
V minulosti jsem byl na pěti RU workshopech takže můžu říct, že RU dost radikálně odhaluje, že většina lidí je prostě úplně ztracená ve své hlavě.
- To co se děje venku, o tom si něco myslí
- To co někdo říká, o tom si něco myslí
- To co cítí ve svém těle, o tom si něco myslí
- To co si myslí, o tom si něco myslí.
A celý život je ztracený v tom, že si něco myslíte. Nebudu tady ale dělat, jako bych já byl nějakej super osvícený člověk který svůj život žije na plno kažou vteřinou svého života. Kdyby to tak bylo tak bych asi neztrácel čas psaním hoven na tomhle blogu.
Pravidla komunikace
Dalším důležitým pravidlem RU je přímá komunikace tzn. když mluvíte, musíte vždy mluvit na někoho a to co mu říkáte musíte začít jedním ze dvou způsobů:
- „Líbí se mi na tobě že….“
- „Nelíbí se mi na tobě že…“ potažmo klidně „Sere mě na tobě že…“
RU vás vede do polarizace komunikace. Buď se vám něco líbí nebo nelíbí, neexistuje nic mezi. Další důležitý pravidlo je, že když už něco takovýho řeknete, musíte mluvit pouze o tom co jste reálně viděli nebo slyšeli. To co říkáte někomu se tak redukuje pouze na to, co daný člověk reálně řekne nebo udělá. A to je kurevsky těžký protože miliarda vašich debilních vzorců chování vás nutí mlít nějaký sračky, který jsou ve skutečnosti jen vaše představy.
A panejo, na RU workshopech poznáte opravdu spoustu debilních strategií nejen svých ale od ostatních lidí.
Na posledním RU workshopu jsem byl snad někdy v roce 2018 a mezitím jsem absolvoval už spoustu další terapie. Do konce života mě však RU zásadně ovlivnilo.
Být nasraný …a zůstávat ve vztahu
Což mě vede k dalšímu poznání z RU workshopů.
Možná by se ta kapitola měla jmenovat Zůstávat ve vztahu i přes to, že jste na daného člověka nasraní.
To je pro mě osobně největší lekce RU. Můj traumatizovaný nervový systém se totiž v dospělosti naučil jednu logickou věc.
- Už nejsem dítě
- Takže pokud je mi něco nepříjemné, už to nemusím snášet
- Můžu se na to vysrat a kdykoliv odejít
- Pokud mě někdo sere, můžu se na něj vysrat a už se s ní/ním nepotkávat
Chápete, kam tím mířím?
Samozřejmě, je to do života velice užitečná vlastnost, pokud si dokážete pohlídat hranice a rozhodnete se, že některé lidi v životě prostě nepotřebujete a nechcete s nimi ztrácet čas.
Jenže vy máte PTSD-přecitlivělý-mozek který se ve vaší lebce neustále třese jak nějaký rosol při zemětřesení v Tokiu a jehož amygdala je tvrdá a ztuhlá jak játra chronickýho alkoholika. Proto ve značné míře nedokážete rozeznat, jestli některé lidi v životě nepotřebujete a nebo jestli prostě jenom nejste reaktivní traumatizovaný rosol který přehrává vzorce ze svého dětství.
Surprise, surprise, většinou je to ta druhá varianta. Na RU workshopu tohle, aspoň pro mě, vyšlo najevo dost nekompromisně. Radikálně. A těch pár konfliktních interakcí, které jsem zažil, i ty kterých jsem byl svědkem, vedly k veliké životní lekci.
A to, že je naprosto v pořádku být na někoho totálně nasraný aniž by to znamenalo ukončení vztahu. A že možná, v tomhle našem podělaném „západním“ světě, by stálo za to, kdyby existovala větší edukace o tom, jak udržovat mezilidské vztahy na emoční úrovni.
Protože pro nás traumatizované rosoly je toto porozumění extrémně důležité.
Porozumění, že je naprosto lidské říct jednomu a témuž člověku „Ty jsi úžasný/úžasná“ a někdy „Ty mě sereš“ a to vícekrát za sebou v rámci jednoho dne. Moderní vztahy ale fungují tak, že „Ty jsi úžasný/úžasná“ nikdo ze strachu neříká a jakmile se objeví jen v hlavě první náznak „Ty mě sereš“ tak raději zalžeme „Ty jsi úžasný“ a rozhodneme se, že s tímhle člověkem se vidíme naposledy. „Adios hajzle, tenhle jeden jediný důvod mi stačí k tomu, abych tě vyghostoval.“
A uniká nám život skrz prsty. Protože strach z toho něco říct takhle napřímo a narovinu a správně je obrovský. Za tím strachem je schovaný život plný prožívání které může být příjemné i nepříjemné. Samozřejmě, pro traumatizované rosoly většinou kurevsky nepříjemné ale to už je pro nás, traumatizované rosoly, práce na individuální terapii, že?
Lekce z RU se mi propsala do manželského života.
Se svojí ženou máme konflikty, ne že ne. Ale naše konflikty jsou skutečné. Což je něco, čeho si na našem vztahu nesmírně vážím. Čím poznáte skutečný konflikt? Že je kurevsky nepříjemný ale že vám stojí za to ho společně prožít a projít skrz něj. Že psychologicky a emočně skončí win-win situací, že ve výsledku se skrz ten konflikt k sobě ještě víc přiblížíte.
A to je jedna z obrovských lekcí RU. Že i když vás někdo právě teď nebetyčně nasral tak vám na něm pořád záleží. A to že vám na něm záleží znamená, že to nasrání před tím člověkem neskrýváte. Protože když jste nasraní ve vztahu, na kterém vám záleží, nezáleží na pravdě ale na pravdivosti, na autenticitě. Protože pak vás ten konflikt přiblíží.