Je těžké pro mě číst své předchozí články. Nedokážu se už na ně nacítit, mám kvůli tomu pocit, že jsem nekonzistentní, nesrozumitelný, zmatečný, chaotický a nikdo mě nebude rozumět, nikdo mě nebude mít rád.
Jsem histrionik. Příliš sensitivní a s příliš proměnlivými emocemi, které mě dokážou přesvědčit o naprostém opaku toho, co jsem si myslel ještě před pár vteřinami.
Má terapie pokračuje. Témata se začínají opakovat a to je dobře, jdu dobrým směrem. Veškerý můj život se v tuto chvíli soustředí na existenciální cítění obyčejného bytí ve kterém…nic nemusím. Nic není třeba dělat. Nemusím se o nic snažit, o cokoliv se ucházet, s čímkoliv bojovat či zápasit. Nemusím nic chtít. Je to osvobozující.
Nebezpečí v mé hlavě tu ale stále na mě číhá. Intenzita, která provolává „Co mám dělat?“
Je to existenciální otázka pro mě tak silná, že mě dokáže přivést do silné úzkosti, do pláče a zoufalství. Taková epizoda ale naštěstí trvá 15 minut, pak se napětí uvolní a já dokážu navázat dialog se svými vnitřním dítětem, které má emoce „all over the place“ které se rychle mění a které potřebují oporu dospělého, který je ohraničí a obsáhne.
Co mám dělat? I když došlo ke katarzi, otázka je stále zde. Už ne tak akutně, už ne tak ostře ale otupěle, difuzně, jakoby mi neustále připomínala, že je stále součástí mé identity, že ještě neodešla, že je stále připravena být tázána.
Nevím co mám dělat. Ta otázka stále potřebuje být řešena. Měl bych dělat tohle? Měl bych dělat tamto? Reálně na mě nikdo žádné požadavky nemá a můj život se točí v klidu a bezpečí mého domova, v častém nic-nedělání, procházkách, práci u počítače a interakcích s moji ženou. Racionálně nemám jediný důvod se stresovat.
Přesto neustále pochybuji. Je to takhle správně? Neměl bych to dělat jinak? Neměl bych žít jinak? Neměl bych být lepší, víc se snažit tohle, víc se snažit tamto, yada yada, …abych byl nejlepší? Abych už se nikdy nemusel bát?
A v ten moment přichází část, která je v mé identitě nová. Část, která vznikla až po letech terapie. Říká – nemusíš nic. Nic chtít. Nikam mířit. Nic dělat. Nemusíš bejt vůbec nijakej. Nemusíš si myslet nic, vymýšlet nic, přicházet na nic, řešit nic, dělat nic, bejt nic. Nemusíš nic.
Jedno velké ne.
Pak tedy začnu pochybovat o tom velkém ne. A to už vnímám jako útok na sebe. To už bolí. Tomu už se dokážu lépe postavit. Jdi do prdele s těmi pochybnostmi. Rozdvojení: pochybnost versus odmítnutí a já potřebuji, aby odmítnutí vyhrálo a snažím se mu věnovat pozornost.
To chvíli jde. A pak na to celé zapomenu, protože jako histrionik ztrácím niť tak jednoduše jako švadlena s Alzhemierem. Později se to celé opakuje, rinse & repeat.
Snažím se to zachytit. Je tohle moje identita? Jsem to já? Je tohle správná cesta? Ale ty otázky jsou past, je to jen jiná forma téhož „já nevím co mám dělat“.
A pak je tady ono tiché a vlastně docela strašidelné nic. Část mě, která se do tohohle histrionského chaosu vůbec nezapojuje. Není jeho součástí. Je tady a teď a je děsivě prázdná jakéhokoliv obsahu ale je tak sama se sebou spokojená. Vyvolává tytéž obavy – je tohle správně? Chci aby to takhle bylo? Neměl bych s tím něco dělat? Ale odpovědí je děsivé ticho, možná jen trochu jemný úsměv.