Popravdě, nevím moc, co teď se sebou. Já to vlastně nevěděl nikdy, akorát díky terapii je teď realita toho nevědění víc patrná. Nejspíš jsem si toho taky hodně nalhával.
Jakmile vše ztichne, jakmile mám čas pro sebe, jediné, co přichází, je bolest a smutek.
Taková plocha bolesti a smutku, která není nijak intenzivní ale je tam, pořád přítomná, pořád trpělivě čeká, až před ní přestanu utíkat. Až se přestanu koukat na telefon, až přestanu přemýšlet o blbostech, až přestanu….až přestanu.
Až přestanu a rozhodnu se, že nic dalšího začínat nebudu…a pokusím se být věrný sám sobě.
Nechce se mi v tom místě být, ale zároveň nevím, kam jinam. Všechno ostatní, co mi kdysi dělalo radost, je mrtvé. Hry, programování, jakákoliv aktivita páchne prázdnotou a strachem před tou bolestí a smutkem. Nic se mi nechce a přichází uvědomění, že nebýt mé ženy a mého syna tak bolest a smutek mě trápí nejspíš mnohem víc, jelikož jsem hluboce poškozený co se týká vztahování se. Ale hlavně to, co si nejvíc ze života pamatuji, jsou lidé, ne věci, ne hry, ne kódy a stavebnice procedurálních instrukcí které přinesou dopaminový orgasmusi při každé udělané a dokončené věci.
Jediné, co ke mě pak přichází jako smysluplné, je být s tím smutkem. Být s tou nečinností, s tím…strašným pozůstatkem, který zůstává, když ta křicící, panická obava „CO MÁM DĚLAT“ odejde, když ten hlas přestane.
Poslední návštěvy terapeuta jsou …dost bolavé, neuspokojivé a nacházím se v místech, kde nechci být. Jakmile panika „nemám co dělat“ ustane, a ona ustala…najednou to není takový problém. Najednou není hledání, útěku nebo útrpného bloudění. Všechno to uchopovávání stébel se najednou zdá dost šedé, otravující a bez jakékoliv naděje z radosti.
Jen plocha kalné, bažinné šedi, taková jemná bolest na hrudi a vlhnutí očí. Nechci se litovat ale nevím, jak se z té šedi vymanit. Táhne mě k sobě, jako jediný význam, jako jediná věc, která má smysl, vše ostatní je ztráta času a moje obvyklá strategie – „Však můžu, můžu si to dovolit“ – zní strašně hloupě. Protože vím, že sám sobě v ničem si už nebráním ale do všeho se nutím, jako kdybych musel něco dělat, jenom abych hlavně něco dělal a nemusel ani náznakem zvědomovat, že jediné, co existuje, je bažina.
Je to všechno, co tvoří můj život? V tuhle chvíli se zdá, že ano. Chci věřit, že to takhle nebude na pořád. Že to bude lepší…
A co když to lepší být nemá? Protože vím, že „bude to lepší“ je moje nejoblíbenější naděje. Je to jistota, která se vždy osvědčovala, dokud se osědčovat nepřestala. Pořád to ale vyvolává dobrý pocit, ty 3 slova – „bude to lepší“. Akorát už mám, bohužel pro sebe, kapacitu na to zareagovat kriticky. Kdy to bude lepší? Zítra? Za rok? Za deset let? Za 30 let? Budu ještě naživu?
To furt hodlám na něco čekat?
Lepší to může být i teď…ale co s tím pak můžu dělat? A zase se točím v kolečku – co mám dělat – a zase z toho kolečka vystupuji, protože už nechci zůstávat v těch strašných úzkostech, se kterými mi pomohla terapie – a zase zůstává prázdnota – a zase se vrací bažinná bolest a smutek, která mě k sobě volá, jako jediné východisko.
Možná existuje cesta, jak z toho vystoupit ale v tuto chvíli to není žádná cesta, která by dávala smysl. Mám pocit, že chci nějak žít…zároveň jako bych vlastně nikdy na tuto otázku neznal odpověď. Na tantře a na dark erosu jsem se cítil dobře, správně…ale jako kdyby z té vzpomínky zůstal jen tupý, krátký pahýl, který už v sobě nenese žádnou přesvědčivost. Už nedokážu rozeznat, jestli ten krátký pahýl je otupený protože jsem ho násilím obrousil, abych zabránil sám sobě dělat blbosti když mám ženu a děti, nebo jestli je tak otupený působením povětrnostních podmínek času. Možná obojí.
Mám ženu a dítě…a vlastně nikoho jiného, ale svoji vlastní vinou. Mám defacto dva přátele, se kterými jsem v kontaktu a nic mi nebrání s nimi jít do kontaktu znovu. Ale cítím…jako kdyby se něco ve mně změnilo a já nedokážu být tentýž, jako jsem byl před tím.
Protože před tím jsem vstupoval do vztahu s přátely jako kontrolující maniak. Však to těm přátelům ale bylo jedno, oba dva doposud byli dost flegmatičtí nebo minimálně naprosto neohrožení mými behaviorálními móresy tvoření iluze člověka, který dělá věci správně a má všechno v píči, stejně jako můj fotr.
Můžu jim snad říct, že jsem se změnil a z jakékoliv nové interakce mám teď strach? Že vlastně absolutně nevím, o čem se s nimi mám bavit?
Že jsem v mezilidské komunikaci ztracený jak kůl v plotě a že to, jak jsem s nimi doposud mluvil, že to bylo vše falešné?
Jasně, že by mě přijali i tak, otázka je, jestli bych to dokázal sdělit a jestli bych to jejich přijetí dokázal přijmout. Mám pocit, že mi najednou chybí odvaha a to jsem byl před mnoha lety ještě před terapií minimálně jednou nebo dvakrát nařčen z nadměrného sebevědomí. A teď? Jakékoliv zbytky sebevědomí jsou pryč a já prožívám z mezilidských vztahů strach a z mezilidské komunikace paniku.
Jsem tak poničený, že vlastně nevím, jak se svým přátelům otevřít a ani nevím, jestli je to vůbec teď možné, jak bych to vůbec měl udělat? Možná bych na tohle prostě neměl myslet.