Je těžké pro mě být sám sebou. Nevím totiž moc dobře, co to znamená. Protože většinou to znamená víc, než jednu věc a některé jsou v konfliktu.
Někdy být sám sebou pro mě znamená cítit dost velký odpor ke všemu, co už v životě mám. Všechno je špatně, nic se mi nechce, přemýšlím jen nad tím, jak z toho všeho utéct.
Pak se objeví příležitost, přijede moje matka a postará se o našeho syna, strávíme se ženou dopoledne a najednou je všechno skvělé. Najednou zjišťuji, že tenhle strávený čas, který jsme spolu měli, stojí za úplně všechno.
Na terapii zjišťuji, že nedokážu sám sobě vymyslet, co potřebuji, co by se mi líbilo, co by mi udělalo dobře. Snažil jsem se na to přijít několik posledních let….a přitom mi udělá dobře jen něco tak jednoduchého, jako trávení času se svoji ženou, mimo domov.
Vzhledem k mé práci z domova a k mateřské dovolené jsme spolu vlastně pořád ale zjevně jsem dost podcenil, jak neuvolnění v prostředí domova jsme. Je nutné pořád něco dělat, starat se o dítě, uklízet, nakoupit, uklidit myčku, najíst se, uvařit….odpočinout si lze ale vlastně to moc kvalitní odpočinek není, v prostředí domova jsem pořád na něco připravený.
Přál bych si v těchto textech psát nějaká větší moudra. Jak ten text po sobě čtu tak vlastně zjišťuji, že to zní dost obyčejně a normálně. Než jsem to napsal tak to v mé hlavě znělo jako mnohem větší drama. Trochu mě děsí, co bude dál – dává vůbec smysl pořád takhle psát?
Zaujme to někdy někoho? Budu někdy pro někoho zajímavý za svoje názory? Bude to někdy někoho zajímat, bude si někdo někdy pamatovat, tady na tom mém wordpresovém blogu, že někdo jako já někdy vůbec existoval?
Můžu na to vůbec neodpovědět?
Snažit se tohle vysvětlit sám sobě…bolí.
V roztříštěném, rozmláceném světě mé psychiky se schovává malý kluk, strašně smutný a osamělý, který by si přál, aby jej někdo poslouchal, aby měl o něj někdo zájem, aby někdo chtěl slyšet, co říká.
A nikdo tam není.
Nikdy. Nikde.
Je tam všude strašné prázdno. Je tam pořád strašně sám.
A strašně to bolí.