Nemůžu spát, tak jdu psát. Mám dvě témata.
První téma je má zjevná dětinskost, druhé téma je o komunitách.
K prvnímu tématu. Dnes jsem se ženou vypil nějaké víno. Měli jsme krásný, vánoční čas a já si víc začal všímat jednoho podstatného rozdílu mezi mnou a moji ženou.
Moje žena je mnohem dospělejší než já. Já jsem ve svém chování a vztahování se k druhým mnohem víc dětinský. Když odhodím všechny masky, když přestanu předstírat, že všechno vím, když přestanu předstírat tu svoji dospělost ze strachu, že mě někdo odsoudí, vyloučí, zesměšní, pak se stanu dítětem, které ničemu moc nerozumí, užívá si toho co je a nemá vůbec nejmenší tušení, jak se ke druhému vztahovat a vlastně se hrozně moc stydí, neví co má říct, mluví víceméně o sobě a k sobě a má velmi nevyvinutou empatii a schopnost naciťovat se na druhého.
Mám štěstí, že mám ženu, kterou mám. Myslím si, že spousta žen by toto netolerovala. Ale mám štěstí, že mám ženu, která mne vidí ve větším celku než jenom v té části, která…no, za kterou se nejvíc stydím. Která je velmi zranitelná. A ve které dokážu být jen u svého terapeuta…a taky zjevně i před svojí ženou.
Přemýšlím, do jaké míry potřebuji takový být. Cítím, že to je rozhodně část mě, která potřebuje v tuhle chvíli se mnou být. Snažím se rozpoznat, co doopravdy potřebuje, co pro ni mohu udělat ale je to těžké, protože v tom rozpoznávání si nejsem jistý, jestli náhodou na sebe netlačím. Jestli se nesoudím, jako mě soudil můj fotr, šílenou nikdy nekončící kletbou, že se chovám jako malé dítě. A proto jsem v sobě potlačil představu, že bych vůbec někdy malým dítětem být mohl. A dodáním to až teď.
Rozhodně to nedokážu nějak obejít. Nemohu tvrdit, že se to neděje a nevidím cestu k nějakému překonání, zatím se mi tedy zda, že to musím nějak integrovat a prožívat v plné palbě a nesnažit se tomu překážet.