Začínám rozumět samotě, nebo spíš své bolesti ze samoty.
Zdá se mi, že poslední dobou, snad díky terapii, vidím některé své úzkostné myšlenky které mají společného jmenovatele.
Jsou to myšlenky o úspěchu a o tom, co pro ten úspěch mohu udělat. Jsou to myšlenky o povídání si s lidmi, o přednášení, jak něco někomu vysvětluji nebo vyprávím. Jsou to myšlenky o komunitě lidí, o přátelství, o sociální bohatosti.
A všechno má společného jmenovatele – strach ze samoty. Přál bych si mít okolo sebe víc lidí, přál bych si být víc sociální a přitahovat k sobě lidi.
Toto bych si všechno přál ale nic z toho nedává smysl, protože všechno je to jen strach ze samoty. Strach a bolest, kterou jsem ještě úplně neintegroval.
Víc a víc vidím, že všechny tyto myšlenky a strach ze samoty, že to všechno je jen úzkost, zbytečná, bolavá úzkost která nevede odnikud nikam, kterou sám sebe jenom trápím a se kterou se točím v začarovaných kruzích vlastního neuroticismu.
Je třeba se do samoty ponořit opravdu střemhlav, hluboko a důsledně. Ale zároveň inteligentně. Slyším zoufalý hlásek, který mi říká – ty budeš navždy už jen sám. Jenže to není pravda – mám ženu a dítě. A sotva zvládám být sám sebou aspoň pro ně tak jak bych to mohl zvládnout pro kohokoliv jiného?
Realita je, že jsem člověk, který má velké trauma ze samoty a musím se k ní a do ní vrátit naplno. Musím se začít soustředit na ty myšlenky a říct: ne, toto je myšlenka ze strachu ze samoty. To co je ale skutečné je ta bolest a ta tíha, kterou to přináší a ta je podstatná a s tou musím být. Naprosto sám. Naprosto sám.
A taky nesmím sám sebe oklamat, jako kdybych tímto prošel a měl „problém vyřešený“.
Ne, být sám sebou nelze jinak, než v naprosté samotě a já si už dávno slíbil, že být sám sebou je pro mě má nejvyšší priorita. Že jestli v tomto životě opravdu něco chci tak žít vědomě, sám sebou, v míru a klidu ale hlavně autenticky, hlavně a zejména autenticky sám se sebou. Abych mohl být sám sebou a nemusel se už nesnášet, nemusel už být úzkostný, nemusel furt trpět sám sebe jenom proto, že jsem.
Možná to není splnitelné hned teď ale rozhodně se mohu začít soustředit na svoji samotu. Být opravdu sám sebou nelze jinak, než v naprosté a totální samotě. Musím se na toto začít soustředit a začít po této cestě šlapat.