Kamkoliv se podívám, tam je nějaká forma bolesti, traumatu, projevovaná jako utrpení ve vztazích.
Muži trpí ve vztazích se ženami. Ženy trpí ve vztazích a muži.
Jednou je chlap agresívní hovado, nemá žádné vztahy které by za to stály a tak trpí. Jindy je to zase hodný hluk, který neustále žije v přesvědčení, že dobré činy jej jednoho dne zachrání až to někdo konečně uzná. A jeho vztahy trpí.
Ženy buď na muže rezignují nebo se nechají vléct v jejich idiocii. A jejich vztahy trpí.
Všude vidím ten samý vzorec: nedospělost a neurotické chování způsobené pochroumanými základy se kterými lidé vstupují do života.
Myslitelé každé doby hledali odpověď v tom, co se musí udělat. Jenže to je past: nejenom, že není, co dělat, ale ono se absolutně nic nesmí dělat. To je přísně zakázáno – každé dělání je jen projev neurotické snahy „změnit svět k lepšímu“. Nad lepším světem přemýšlí lecjaký imbecil. Myslitel si musí dát za podobné myšlenky facku, odvrátit od nich pohled – při nejlepším je to jen ozvěna z jeho vlastních neurotických impulsů. Jinak musí přiznat, že je pořád imbecil.
Nemůžete dělat nic. Nelze dělat nic, protože existence je indiferentní k životu a ke smrti. A JENOM A POUZE v tomto bodě, v tomto přesném momentu, je možné začít vůbec uvažovat jakýkoliv směr. Protože v indiferenci existence začíná přítomný okamžik mého bytí, ve které nemohu nikdy být indiferentní a musím v něm být naplno. Odložil jsem separovanou mysl, vstoupil do integrovaného bytí, kde uvažuji celou svoji existencí.
Pak se cesta sama nabízí. Cesta mistrů, šašků, komediantů, aktivistů. Cesta expozice toho všeho šílenství, které se v lidech děje. Expozici je nutné bušit ze všech směrů, kdekoliv a kamkoliv.
Vyžaduje to odvahu a statečnost protože vystoupit s expozicí neurotické hlouposti znamená automaticky odvracet od sebe jakékoliv publikum – protože prakticky celá společnost je neurotická.
Klub neurotiků musí exponovat neurotickou společnost, zároveň tím hledá mistry, kteří budou ochotní se za Klub neurotiků postavit.