Buď sám sebou, buď přirozený, nech věci plynout. Moderní meditace vlastně není o ničem jiném, než o nalezení sebe sama. Celá ta východní mystika ale i modernější západní směr seberozvoje radí pořád dokola, najdi svůj střed, buď sám sebou. Dřív nebo později dojdeš k bodu, kdy nebudeš a v ten moment doopravdy jsi. Takový krásný paradox.
Ne, že by to nebyla pravda. Buddha ale nezažil trauma ani terapii. Postavil se sám sobě a vyhrál. Ve své době a lokalitě to byla nejspíš nezvyklá ale asi nijak zvlášť obtížná úloha, jinak by se Buddhismus nikdy jako náboženství neuchytil.
Stálé existují lidé, pro které je to nezvyklá ale neobtížná úloha. Je jich ale už velmi málo.
Protože vyvstává otázka: jak mám být sám sebou, když jsem s vlastní psychikou úplně na sračky? Jak mám být sám sebou, když sebe tak moc nesnáším, když se sebou doopravdy vlastně být nechci?
Buddhismus, všemožný mysticismus, jakýkoliv seberozvoj, je na tuto otázku naprosto hluchý, stupidně hluchý. Protože nerozumí traumatu.
Nerozumí, že některé vnitřní boje nemůže člověk sám se sebou nikdy vyhrát. A v horším případě tomu nevěří a něco takového odmítá, protože se sám před sebou schovává. Uvěřil, že vyhrál, ale jenom předstírá, aby mu to ostatní věřili. Dívá se na kresbu, kterou prezentuje ostatním ale za ní je schovaná bolest a sebetrýzeň. Tu nesmí odhalit.
Pro předem prohrané vnitřní souboje je nutná terapie a terapeut, který pomůže člověku správně nasměrovat úsilí. Který pomůže člověku navštívit místa, kam by sám se sebou nikdy nešel, i kdyby chtěl.
Ve výsledku je to totéž. Cesta k sobě, hledání sebe sama, ale s pomocí, bez které se člověk s traumatem nikdy k sobě dostat nedokáže.
Dalajlámův omyl
Cituji jednu přednášku Dalajlámy:
Pokud chceme doopravdy být šťastní, pak nejdůležitějším faktorem je naše vnitřní hřejivost. Soucitná mysl, méně vzteku, méně závisti. Vztek a závist jsou skutečně ničivé vůči světovému míru.
Nejde o to, že by to nebyla pravda, pro moderního neurotického člověka to je ale zavádějící. Vnitřní hřejivost je trvalé nastavení nervového systému, které ale nejde vynutit. Míra vzteku a závisti je už jenom důsledek toho, v jakém stavu je náš nervový systém.
Každý rozrušený nervový systém je vzteklý a závistivý. Ano, vztek a závist je přímá, zjevná příčina, proč na světě není mír. Neřeší ale, odkud se vlastně vztek a závist bere. Snažit se léčit vztek a závist napřímo je absurdní a přitom tomu věnuje velké úsilí opravdu obrovské množství lidí.
Vztek a závist je symptom. Rozrušený nervový systém je skutečná příčina. Dalajláma nerozumí traumatu, tedy příčině, kterou člověk nemůže vyléčit či překonat sám se sebou. Trauma udržuje nervový systém v neustálém napětí a není možné se v něm uvolnit svépomocí.
Člověk bez traumatu se dokáže přimět ke klidu sám, dokáže regulovat svůj vlastní nervový systém. Takový člověk není běžně vzteklý ani závistivý. To, že stále na světě existují války, vztek a závist, je kolektivní efekt příliš mnoha lidí, kteří nedokážou svůj nervový systém zregulovat. Tedy kolektivní efekt jednotlivých traumat.
Proti tomu nelze bojovat slovy o míru, slovy o meditaci, slovy o tom, jak vztek a závist vyvolávají války. Traumatizovaný člověk vytváří na taková slova automaticky protitlak, aby se nemusel dívat na sebe – obviňuje ostatní za jejich vztek, za jejich závist.
Úsměv, teplý čaj, klid a přání všeho nejlepšího umožní traumatizovanému člověku se možná na chvíli uvolnit ale nezbaví ho traumatu. Překonání traumatu vyžaduje, aby člověk prošel bolestí, které se zároveň neustále snaží vyhnout. Tomu člověk bez traumatu nikdy neporozumí a proto, jako Dalajláma, hlásá jen to, co jemu dává smysl, protože on dokáže regulovat svůj vlastní nervový systém.
O kmenech a civilizacích
Nejjednodušší cestou ke světovému míru je, aby člověk uznal trauma. To se ale nikdy nestane, protože psychopatům/neurotikům na pozicích moci existence traumatu v lidech okolo nich zjednodušuje život – díky nim se k pozici moci dostali. Psychicky zdravý a klidný člověk psychopata/neurotika odmítne…jenže systém postavený psychopaty/neurotiky přijímá jen další psychopaty a neurotiky.
S psychopaty a neurotiky na pozici moci už nelze nic dělat. Lidstvo tuto bitvu prohrálo už při vzniku zemědělství, při prvním oddělení sociálních vrstev. Myslím si, že dokud žil člověk ve kmeni, v tlupě, tak jakýkoliv rozrušený nervový systém byl v neustálé regulaci s ostatními členy kmene. Psychopat byl izolovaný do konkrétní role a neurotik byl neustále v přímém kontaktu s ostatními, což zjednodušuje seberegulaci a to i s traumatem.
Moderní člověk ale žije v mnohém větší izolaci. Na regulování sebe sama má už jen sebe sama. Jeho rozrušený nervový systém je stabilizovaný ve svém rozrušení. Člověk je víc vzteklý, víc závistivý, a podobně, a to mnohem trvaleji, mnohem déle a častěji.
Člověk už nežije ve kmeni a do kmene se ani nevrátí, což je ale dobře. Člověk totiž už nepotřebuje kmen, aby přežil. Sice přišel o možnost stabilně regulovat svůj systém ale s opuštěním kmene získal člověk možnost poznat svobodu mimo kmen.
Proto si myslím, že všechny ty názory, co volají o „návrat“ do kmene, do společenství, jsou špatné. Člověk vystoupil z kmene do civilizace, sice o něco přišel ale mnohem víc získal. Civilizace dává člověku svobodu a v této svobodě může dojít k opravdové introspekci, k opravdové, dlouhodobé, vnitřní cestě poznání. To ve kmeni nebylo možné. Kmen člověka drží, tak, aby neohrozil sám sebe ale ani celý kmen. Civilizace nic takového nedělá.
O světovém míru
Ke světovému míru musí dojít transformací zevnitř, musí dojít k revoluci. Musí dojít k útoku na příčinu: trauma, neuroticismus, v příliš mnoha lidech najednou na celém světě.
Myslím si, že musí vzniknout nová kultura terapie. Taková, jejímž myšlenkám se nelze ubránit, obklopí člověka ze všech stran a nezbyde mu nic jiného, než jeho vlastní, mířená cesta k sobě.