Jsou okamžiky mého života při kterých cítím, že všechno v mém životě je vlastně špatně.
Že jsem si vzal špatnou ženu. Že žiju špatný život. Že jsem měl být sám. Že všechno je špatně, špatně, špatně.
Chytám se do tohoto „špatného“ ale nikam to nevede. K ničemu. Moje žena je těhotná, brzy bude rodit ale já si nedokážu představit, že bych ji opustil i kdyby náš společný syn nebyl na cestě. Taková myšlenka začne působit bolavě. Je to ze strachu z opuštění? Neměl jsem, možná, v minulosti méně randit a více se soustředit na sebe? Měl jsem zůstat sám? Měl jsem něco dělat jinak?
Nikdy to ale nikam a k ničemu nevede. Žádné rozhodnutí z toho nikdy nevyplyne…a popravdě řečeno, vlastně ani nechci aby z toho něco vyplynulo. Celý tento tok myšlenek, který se mi tu a tam opakuje, vnímám jako tok, který je součástí mnohem většího proudu, který je o něčem úplně jiném. Trápilo mě to, protože jsem dlouho vnímal, že to ale nechci jinak, že to, jak to mám, nechci měnit. Takové negativní vlny mě často smetly a já vlastně vnímal jen bolest a chaos vnitřního konfliktu, co si s tím mám počít.
Poslední dobou je to ale jasnější. Ty pochyby si zopakuji v jiném světle; i kdyby moje žena byla jiná, krásnější, kompatibilnější, perfektní, i kdybych barák, ve kterém žijeme, byl přesně podle mých představ – nebyl bych spokojený, pořád by to bylo špatně.
Vůbec to není o mé ženě ani o mém baráku ani o ničem jiném.
Je to jen o mně. Nevím co mám dělat. V tom klidu, spokojenosti, nečinnosti, pohodlně nastaveném životě ve kterém si můžu dovolit takový luxus, jako vymezit si čas každé ráno pro 5km procházku a další hodinu pro psaní svých pocitů na blog. Ne, nemyslím si, že se kritizuji za pohodlnost, že se kritizuji jako bych „měl být vděčný“, to by nikam nevedlo. Snažím se věci vidět střízlivě a jen můžu doufat, že je tak opravdu vidím jelikož vím, jak hluboké návyky nevědomí a nevidění mám. Snažím se vidět realitu a její odraz ve svém nitru.
Celý můj život jsem byl zvyklý, že něco následovalo. Něco v budoucnosti. Říct, že jsem se vždy měl na co těšit není úplně přesné. Spíš jsem vždy to měl v životě zařízené tak, abych vždycky pociťoval nějakou silnou vazbu na něco budoucího ať už to byla kariéra, peníze…a jiné iluze o lepším nebo přinejmenším jiném.
Ve vztahu se svou ženou dochází někdy ke konfliktům a máme společně nějaká problematická témata, přes která se postupně prokousáváme ke vzájemnému porozumění. V tomto ohledu mám tendeci valit celou vinu jenom na sebe a to určitě správné není. Ve vztahu ke své ženě mám mezery co se týká ochoty sdělovat negativní pocity napřímo …ale lepší se to, opravdu se to lepší. Tohle všechno je pro mě těžké vnímat najednou — jako celkový obraz ale zároveň spolehlivě dekomponovaný na jednotlivé, pojmenované části.
Ve svém těle ale cítím od nějaké doby napětí. Možná je to pár měsíců? Toto napětí ale nabírá různé podoby. Někdo se to napětí demonstruje jako velká touha, chuť po něčem, chuť po životě a po sladké šťávě života, která tak krásně dokáže uspokojit. Někdy, mám pocit, že totéž napětí nabírá podobu zoufalosti – „co mám dělat“? Toto je, řekl bych, jeho aktuální podoba. Nevím, jestli je přesné mluvit o tom jako o jednom napětí ale zpětně to tak opravdu vnímám, jako jednu moji stálou, hlubokou a čerstvě odhalovanou vrstvu diskomfortu, před kterou jsem doposud podvědomě utíkal.
Psát o tom uspokojuje. Cítím při tom úlevu a i ten pohled na západ slunce za okny našeho balkonu je snad i o trošku krásnější.
Má to rozřešení? Přál bych si to. Přál bych si na otázku „Nevím co mám dělat“ dát sám sobě rozřešení. Čas od času se mi povede se nacítit na potřebu z pozice racionality, která vidí vnitřní bolest, mého malého já. A racionalita mu automaticky předá tu odpověď.
Nemusíš nic dělat. Vůbec nic. Nemusíš nic vymýšlet. Nemusíš nic řešit. I teď, jenom jak to píšu, cítím propojení sám se sebou a se slovy, která teď píšu na klávesnici. Nemusíš dělat vůbec nic, jsi volný, jsi svobodný, můžeš jen být. Být a zajímat se o to, jaké to vlastně je, jen tak být. Při těchto slovech cítím úlevu, klid. Stále si to musím opakovat, čas od času, jelikož má bolest „Nevím co mám dělat“ je hluboká rána, která se teprve začíná dobře hojit ale ještě se z ní nestala jizva, ještě ne. Ještě je potřeba léčit a opakovat ta slova o tom, jak nemusím nic dělat, jak mohu všechno odložit a jen být, sám sebou, v textu a vnitřní interakci, která je v tuto chvíli to nejdůležitější na světě.
A to je příjemné. A to je fajn. Cítit tu svobodu. Cítit to uvolnění. Protože ten tlak je jinak veliký. Tlak, ve kterém se jiný můj hlas snaží proniknout svoji myslí pravdu aby se mohl cítit v bezpečí. Tlak, abych sám sebe našel jako pevný a jasný bod v absolutnu a abych viděl všechny dimenze, jelikož pak se stanu bohem, který vidí minulost, přítomnost a budoucnost… a teprve pak se budu cítit v bezpečí.
A když to takhle napíšu, cítím opravdu lítost a smutek. Cítím bolest toho vnitřního kluka, který tuto jistotu potřebuje, touží po ni, protože ji nemá. A nechce nic slyšet o tom, že svět, ve kterém žije, má nějakou míru nepredikovatelnosti a nebezpečí. Ne, chce slyšet, že se se mnou může cítit v bezpečí ale v tuto chvíli cítím, že tento terapeutický posun ještě potřebuje čas…ještě často se mi stává, že já, moje identita, je identita vnitřního kluka plného bolesti. Už asi ne tak často, ale sám na sobe vnímám, že ten poměr není úplně stabilní. Že jsem bolavým vnitřním klukem a chvíli trvá, než nastoupí má racionalita ve které se mi podaří rozklíčovat, pojmenovat a dotknou se jej z pozice dospělého, který se postará, který uklidní, utiší a předá pocit bezpečí.
Je tam přání – abych už se mohl sám se sebou cítit dobře ale je těžké odlišit, jestli to je přání z mé dospělé části, nebo přání zraněného vnitřního kluka. Protože ten vnitřní kluk chce v dokonalosti bezpečí a jakmile si řeknu, že potřebuji přístup sám sebe jako dospělého, tak zase chce převzít otěže a říct mi, jak bych to měl dělat, abych už se konečně cítil dobře, skvěle, aby už bylo hotovo!
Vidím, že v tomto ohledu se sebou musím vést dialog. Opatrný, jemný, něžný. Protože nedává žádný smysl, proč by se tento proces měl nějak uspěchat. Ha, to se tomu vnitřnímu klukovi vůbec nelíbí. Ale to nevadí. Budu tady pro sebe. Budu tady pro sebe k dispozici, mám na to spoustu času a není třeba uspěchat vůbec nic.