Je mi hrozně.
Mám za sebou terapii. Velkou. Dlouhou. Náročnou.
Poprvé v životě byla má terapie jako chirurgický nůž, zabořený hluboko do hnisu až na jeho okraj k živé tkáni. Mám pocit, že jsem na terapiích doposud odlupoval jiné hnisy, také hluboké rány ale doposud žádnou ránu, která by šla až do existenciálního jádra mého bytí.
Mám pocit, že bych měl psát ale přitom jsem tak zvyklý nevěřit svým vlastním pocitům. Mám pocit, že mi to udělá dobře a možná se chvílemi chytám něčeho pravdivého v sobě, něčeho, kde mohu říct: ano, tak to je. To je ta pravda. Ucítím to aspoň na chvíli, na krátký moment jistoty, jasnosti a naprosté nediskutability.
Pak to ale přejde a vrátí se staré známé nic, mlha, a permanentně přítomná otázka „Co teď?“ která nade mnou visí jako ocel gilotiny. Koukám na ní hlavou vzhůru a nejsem v ní uzamčený žádným dřevem, ne, sám si rukama držím nad ocelí svůj vlastní krk ve snaze uškrtit se dřív, než se opotřebovaný provaz přetrhne a železný nůž se zřítí na můj krk.
Z „Co teď?“ se stane „Co mám dělat?“ a z toho se stane „Nevím co mám dělat“ a z toho se stane „Bojím se, že dělám něco špatně.“ a z toho se stane pojmenování reality, ve které nemám absolutně žádnou důvěru v sebe a ve svět okolo sebe.
Pořád.
Mému terapeutovi se podařilo po téměř roce nemožné a našel moje nejbolestivější místo ve kterém jsem byl ponořený celých 5 hodin až po uši. Existenciální strach, ve kterém pokud nebudu dělat všechno dobře, správně – fakt kurva důležitý abych všechno dělal správně – tak…
…tak mně nikdo nebude mít rád.
Budu k smíchu.
Budu k pláči.
A nikomu za to nebudu stát.
A odejdeš.
A už tě nikdy neuvidím.
A jen se budu zžírat bolestí – co jsem mohl udělat jinak. Co jsem udělal špatně? Co se mi zase nepovedlo?
A pak se zatvrdím, najdu chybu na tobě a začnu tě nenávidět.
Začnu nenávidět i sám sebe, protože vidím, jak psychicky nezdravý jsem a vidím, že takhle někoho nenávidět je k pláči. Nikdo nestojí o nenávidějícího člověka. Nikdo nestojí o takovýho příšernýho chlapa ve světě plném příšerných chlapů. Já se do té kategorie příšerných lidí zařadím sám — tebe budu nenávidět, protože jsi v kategorii skvělých lidí, kteří zjistili, že já jsem také ten příšerný a tak šli dál.
Jo, kromě nenávisti budu mít i velké a sebedestruktivní racionalizace o tom, proč jsi se rozhodnul jak jsi se rozhodnul. Budu přemýšlet, budu si to neustále omýlat v hlavě, ve které proti sobě tlačí dva ztuhlé kameny a mezi nima se chvílemi drolí moje příčetnost. Na jednom je napsané „NENÁVIDÍM TĚ“ a na druhém je napsané „PROMIŇ JÁ SE POKUSÍM BÝT PŘÍŠTĚ LEPŠÍ“.
Vyříznutý hnis za sebou nechal otevřenou ránu.
Bolím. Realita mě bolí. Nechci se dál dotazovat, cítím jen bolest, bolest, bolest, nechci ji cítit, nevím co mám dělat, nevím jak tomu zabránit a nevím co je správně.
Terapeut mi nabídnul imaginaci. Představ si rodiče, jaké bys chtěl mít. Jaké to je? Jaké by to bylo?
Táta a máma. Zajímají se o mě, zajímá je, co mě bolí, co mě trápí. Ptají se mě. Jsou se mnou. Jsou mi vzorem. Ptají se, co se děje. A když to řeknu, přijmou to. Řeknou – to je v pořádku. To je normální. Jsi náš. Jsi můj. A mám tě rád. A záleží mi na tobě. A jsem tady s tebou a společně to zvládneme.
Otevřená rána bolí a ta imaginace je jako ibalgin na bolavý zub. Akorát je v nějaké dementně zabalené krabičce, kterou je fakt těžký otevřít. A když si trochu vezmu, musim tu krabičku otvírat zase znovu. Není jednoduchý se k tomu dostat ale je to rozhodně změna oproti…nevědění, že taková krabička vůbec existuje.