Po posledních 5 letech intenzivní terapie a po posledním roce extra intenzivní terapie jsem se konečně dostal do bodu, kdy všechna ta jaderná hrůza, strach a panika znatelně ustupují.
Poslední terapie pro mě byla ohromně úlevná. Mému existenciálního strachu, který ke druhému člověku křičí neustále naléhavou otázku „Co dělám špatně?“ se konečně dostalo uspokojivé, uklidňující a velmi úlevné odpovědi.
Já dělám vše špatně.
Dělám vše špatně. Nic není dobře. Nic není nikdy dobře, nic nikdy nebude dobře, všechno bude vždycky špatně.
Ve 37 letech mi zůstala už jen tato odpověď, její skutečná podoba ale trochu jiná – pro mýho patologicky cholerickýho fotra, alkoholickýho turbo-egoistu a naprostýho zmrda s mentalitou vesnickýho hnusáka – tam nikdy nic dobře neudělám.
Tam nikdy nic dobře neudělám. Tam nikdy nic nebude stačit, tam nikdy nic neudělám dobře. V ten moment jsem na terapii pocítil obrovskou úlevu, jakou jsem na terapii ještě nezažil. Úlevu, která ve mně rezonuje, odhaluje nové směry myšlení, vyjasňuje ty existující a dává svobodu v existenci, která byla doposud sevřena v kleštích strachu z „co dělám špatně“.
Matoucí na tom je, že můj fotr nebyl a není moralista. Nikdy neříkal, že něco je nebo není špatně protože 99% času mluvil a dodnes mluví jenom o sobě. U moralizujících rodičů je jednoduché si představit, jak neustálé „tohle je dobře/tohle je špatně“ se může na člověku podepsat neustálým zpochybňováním vlastního názoru „co je vlastně špatně“.
Tohle ale není moje situace. Můj fotr byl agresor, který mě rád ponižoval, řval a nadával. A já jako malý dítě měl strach a bral to na sebe – co dělám špatně? Je to strach dítěte, které je zahnané do kouta na které někdo řve. Permanentně, od narození až do cca 16 let, kdy už jsem s fotrem přestal žít pravidelně v jedné domácnosti.
Ten strach se ve mně přetransformoval ve výtku vůči světu a lidem. K cizím lidem cítím nevraživost a velký odstup protože jsem pořád ve strachu, že bych mohl udělat něco špatně…pořád nejsem ve vztahu k cizím lidem svobodný…ale blížím se k tomu. Už vidím ten svůj mechanismus mnohem jasněji.
Když jsem z terapie odcházel tak mě terapeut řekl, že se nestává tak často, že by někomu při odchodu z terapie chtěl upřímně poblahopřát ke zjištění, že dělá vše špatně.