Ze své ezoterické/seberozvojové fáze si pamatuji jednu větu, která se ke mně v různých obměnách dostávala jak z promluv od Osha tak i z promluv od Alana Wattse či z nějakých zenových básní a různých jiných zdrojů mluvících o meditaci.
- Koukat se na svět a zrdcadlit jej
- Být zrcadlem vesmíru
Tahle fráze mě trápila mnohem víc, než jsem si to byl ochotný připustit.
Protože kdykoliv jsem koukal na svět, kdykoliv jsem meditoval a opravdu jsem se chtěl soustředit, necítil jsem nic, nebo jen chaos nebo bolest, před kterou bych raději utíkal. Namlouval jsem si, že se k meditaci musím promeditovat ale nevedlo to odnikud nikam, házelo a lomcovalo to se mnou jako kdybych se místo nalézání klidu v nirváně jen točil na nějakém Super Turbo Kolotoči Emocí 9000 ve kterém nikdy nepřestanete zvracet ze spirály.
Trápilo mě to, protože jsem chtěl koukat na svět a cítit jej, užívat si jej. Místo toho jsem zjistil, že svět okolo sebe necítím, že se necítím naživu, že necítím vůbec nic při pohledu na stromy, louky, pole, nebe. A přitom vím, že to chci cítít. Bydlím na celkem hezkém místě ale neumím jej ocenit i když se snažím se na něj soustředit. Místo toho cítím frustraci, bolest, vztek a myšlenky mě vtahují do víru témat roztočených svými vnitřními polámanými mechanismy.
V posledních dnech to konečně přišlo. Něco. Pocit, že při pohledu na zeleň se ve mně odráží klid. Najednou jsem pochopil, co to znamená, být zrcadlem vesmíru. Když jsem se do té doby podíval do světa, nacházel jsem v něm nic a frustraci.
Teď jsem měl možnost…pohlédnout na velký strom a ten pohled prožít v klidu. Prohlédnout do světa a v tom pohledu se opřít o své nitro…ke kterému se v mém případě teprve prokousávám, ale už mám sám pro sebe důležitý důkaz, že jsem na správné cestě.
Je to, myslím si, důležitý poznatek o traumatu hystrionika, jako jsem já. Pokud nevím, kdo jsem, pokud se nedokážu v sobě opřít absolutně o nic, pak ve světě venku nikdy nic nenacházím ať se snažím jakkoliv.