Dnes mi to moc nešlo. Cítím, že většinu času jedu na autopilota a rád bych, aby to tak nebylo, abych mohl být víc součástí svého života.
Je to těžké, přestože na to mám čas. Nedaří se mi to. I když mám příležitost na to být sám pár hodin, rotují mi v hlavě myšlenky, necítím sám sebe a nepřipadám si, jako kdybych byl svého života účasten. Když se na to soustředím, musím se sebou vést dialog, klást si otázky ale stejně vždy dojdu k nějakému napětí které se nechce uvolnit, k bolesti…a když se to stane, vnímám celý svět v takovém podivném nastavení bolestivé intenzity.
Už vím, že je to možné…že je možné být v sám sobě, mít možnost se sám o sebe opřít uvnitř v sobě a cítit tu stabilitu a klid. Jenom to ještě nemám. Moc bych si to přál mít ale ještě to nemám, ještě pořád jsem až moc uvnitř v sobě neurotik.
Snažím se víc a víc se soustředit na to, co potřebuji. Malé věci, na které jsem se nikdy nesoustředil a jako každý traumatizovaný uzlíček neštěstí jsem si zvyknul, že malé věci nejsou podstatné a že je lepší prožívat velké utrpení než malé radosti. Ale funguje to, je to lepší ty malé radosti pro sebe dělat. Pořád, pravidelně. V tom rozbitém vnitřním světě to působí léčivě.
Došla mi jedna věc. Dlouho jsem ve svém životě potřeboval vztahy, od doby co jsem však se ženou tato potřeba naprosto vymizela. Moje žena je pro mě jediný podstatný vztah, na kterém mi záleží a nic ostatní není podstatné. Neuzavírám se dalším vztahům ale ani je nevyhledávám. Dlouho jsem si ale myslel, že aspoň nějaké vztahy potřebuji. Teď ale vím, že nepotřebuji. Dobré vztahy jsou fajn ale nejsou nutnost.
Souvisí to s touhou po tom vnitřním klidu. Dokud jsem neabsolvoval tolik terapie, kolik jsem už absolvoval, když jsem byl mnohem víc neurotický, víc jsem závisel na myšlence vztahů s ostatními a chtěl jsem, toužil jsem, vyžadoval jsem sám od sebe, abych měl vztahy, přestože to ve mně vytvářelo jenom další napětí.
Teď vím, že to takhle nechci. Nejsem sám, se svoji ženou a 1 měsíčním synem už nikdy nebudu sám. Moje rodina mi stačí a další lidi nepotřebuji ale ani se před nimi neuzavírám. Chci nalézt hlavně klid sám v sobě a sám pro sebe.
Další důležité zjištění je, že hledání klidu v sobě a pro sebe je zároveň moje forma čistého egoismu. Je to jedno velké Já, které něco chce. Myslím, že ještě do nedávna jsem si tohle nechtěl připustit a říkal jsem si, že moje touha po terapii, po „vysvobození“ je vyvrcholením mé celkové morálky. Ale vlastně ne, ono je to jenom ego, je to velká sebestřednost a velké moje já které se zaměřuje na velké moje já. A to je ok, protože vím, že tím nikomu neubližuji, že nikdo netrpí mým zaměřením se na sebe, ve kterém pátrám po vysvobození z autopilota a uvolnění se ze zahnilého mlžného chaosu kterým je zastřené mé vědomí.