Popravdě už se mi nechce psát v litostivých, depresivních tónech a hledat svoje vnitro se smutkem a zoufalstvím. Z dnešní terapie jsem odcházel… živý. Energizovaný.
A vlastně si nejsem jistý pořádně proč. Potkal jsem se opět se svým nějakým vnitřním hnusem…ale najednou už nebylo kam se propadat. Měl jsem okolo spoustu prostoru a viděl jsem, že mně to už netlačí do černých míst, aniž bych se na to celé nedokázal podívat, aniž bych to celé nedokázal pozorovat a nestal se ze mně pouze jen pasivní „dějesemito“ celého toho vnitřního procesu. Chce se mi říct divadla ale myslím si, že mám tendenci se dost shazovat a rád bych s tím přestal.
Vrací se ke mně ale staronové téma, s novou, větší intenzitou. Co jsem? Kdo jsem? Co mám dělat?
Už to není intenzivní otázka přítomného okamžiku a bezprostředního nebezpečí. Mám pocit, že z nejhoršího jsem venku…jakkoliv podivně mi to zní a jakkoliv této informaci se mi na mou duši nechce věřit.
Ne, je to více obecnější otázka. Kdo jsem, co jsem, ve sv životě? Kam kráčím, jak to dopadne? Ale tyhle otázky nepochází z nějakého klidného místa. V těch otázkách je úzkost, navyknutá úzkost ze života, ve kterém jsem si zvykl utíkat od sebe k čemukoliv jinému. K projektům. K tantrickým výcvikům. K ženským na Tinderu. A další projekty, další nápady, další role, pozice, definice, které mně mohou ohraničit a dát mi jistotu, že ve svém životě můžu být „někdo“ aspoň sám pro sebe.
A jak to píšu tak z toho mám zas tu stupidní dětskou radost, jak se mi to daří. Co se mi daří? Psát chytrý řeči? Já doufám, že se v těhle textech bez obecenstva neklamu protože to místo, ze kterého se ta radost ozívá, po obecenstvu neustále volá.
Rozhodl jsem se, a vlastně neustále se znovu rozhoduji, že žádné další projekty dělat nebudu. Zprvu se to ve mně dost sevřelo, protože má tendence >>vystoupit z toho co je k něčemu lepšímu<< je vytrénovaná moji starou dětskou touhou vypadnou z toho zasranýho baráku, z téhle pošahané rodiny a rozjet konečně život podle svého určení.
Problém je v tom, že k tomu došlo už před 17 lety, tedy k onomu vypadnutí a převzetí vytoužené samostatnosti. Ale ten vzorec toho přesunu k něčemu lepšímu je ve mně tak zarytý, že se doposud neustále v mém životě v nějaké formě manifestoval.
Až doposud.
Stále se v tom ozývají ozvěny aktivních otázek – co mám dělat? Kam dál?
A popravdě řečeno nevím a cítím se v tom poprvé docela svobodně. Úzkostně, ale i svobodně. Je ve mně část, která cítí, jak to „nevím, co budu dělat“, je nebezpečné. Ale také jsem si všiml, že ono toho v mém životě je i celkem dost až tak. Mám 6 měsíčního syna. Fantastickou ženu. Skvělou práci a dobré zázemí.
Ano, ozývá se místo, které chce víc ale poprvé v životě cítím, že méně je více. Snažit se o to víc mi způsobuje větší stres, než stres způsobený rozhodnutím, že už se snažit dál nechci. To snažení nepřichází ze zdravého místa.
Nevím, co bude dál a bojím se, že nic už nebude lepší. Ale vím, že to není pravda.
Stále jsem to já. Stále jsem tím, kdo chce jít do hloubky. Pokud mám nějaký cíl, pak je čistě osobní, duchovní a niterný. Vyrůstal jsem v prostředí, které ze mně vytvořilo zoufalou a utrápenou duši, se kterou to házelo sem a tam. Už nejsem ta totálně utrápená duše. Už jsem se dostal hodně daleko. A teď už chci jenom…být sám sebou, jak nejlépe to dokážu.
Nemám tušení co to znamená ani kam to povede. A jakmile tenhle text dopíšu tak ten telefon odložím a nemám tušení, co budu dělat pak.
Asi spát.