Některé věci jsou pro mě jasnější, než kdysi.
Paradoxně jsou pro mě jasnější myšlenky o tom, co je nebo není správně. Tak dlouho jsem byl úzkostný ohledně toho, co je nebo není správně, že jsem si vlastně nikdy nebyl ničím jistým, chyběl mi jakýkoliv morální kompas, chyběla mi jakákoliv intuice nebo jistota, jakýkoliv základ, o který bych se mohl opřít.
Najednou ne. Najednou je jednodušší přemýšlet nad tím, jak chci udělat svoji ženu šťastnou ale hlavně i jak chci, aby náš vztah byl opravdu dlouhodobý, aby náš vztah byl napořád. Protože intuitivně, někde uvnitř mně mi přijde, že to je tak správně.
Samozřejmě jsou tu i „ostatní hlasy“. Ty, které chtějí všechno zpochybnit. Jseš si jistý? Vážně to tak chceš?
Ale ono to vlastně není něco, co bych chtěl nebo nechtěl…ale je to něco, co tak v tuhle chvíli cítím, že to dává smysl. Vlastně to vůbec není v doméně nějakého chtění ale v doméně smyslu.
Jasně, pořád cítím nervozitu, pořád vnímám a cítím nejistoty, všechny ty nejistoty, které mi nedovolí, nechtějí dovolit se o cokoliv opřít, na cokoliv vnitřního se spolehnout.
Ptám se sebe, ve své hlavě, jaký tohle má všechno smysl. Co je vlastně můj úděl, co je můj cíl, kam kráčím, o co mi jde a dostávám pořád jednu a tutéž odpověď – jasnost. Anglicky vhodnější slovo „clarity“.
Jasnost ve smyslu jednoznačnost, jistota a klid. Jasnost ve smyslu pravdivosti, nikoliv pravdy. Jasnost přítomného okamžiku, jasnost a jednoznačný pocit toho, že tady a teď je vše v pořádku, že tady a teď můžu žít takový, jaký jsem.
Nemám zájem o nic jiného, abych pravdu řekl. Jakékoliv projekty, jakékoliv hry, zájmy a koníčky, to je všechno jenom takové divadlo a naprosto to postrádá smysl vedle tohoto vyššího smyslu jasnosti.
Chci cítit, vnímat a být sám sebou bez úzkostí. Popravdě, je to stále ta samá terapeutická poptávka – chci se cítit v klidu ale i naživu.
Cítit se v klidu pro mě dlouho znamenalo jen opak oproti cítit se v úzkostech. Ale to už mi nestačí, já se chci cítit v klidu ale zároveň naživu, ne jenom v klidu, ve kterém jakž takž zvládám svoje bytí, pravděpodobně čerstvě po nějaké úzkostné epizodě.
Přemýšlím nad tím, co vlastně to „naživu“ znamená. Protože „naživu“ dlouho znamenalo „kurevsky intenzivně“. Tantrický kurzy, balení holek na seznamkách, a podobně.
Ale to není ono, protože ta kurevská intenzita je jen odrazem mého kurevsky intenzivního traumatu. Mysl, na nějaké úrovni, dokáže rozlišovat pouze potřebu vysoké intenzity. Pokud je intenzivní trauma, pak i život musí být intenzivní.
Pokud je trauma dostatečně poléčené, pak ani potřeba života není potřeba intenzivního života.
A co je tedy teď potřeba mého života? Na to se snažím přijít. Zdá se mi, že potřeba mého života není ani tak o tom něco získat, něčím být, něčím se stát…není to žádná jednotlivost, žádná ohraničenost.
Zdá se mi, že je to opakovaná činnost soustředění, meditace, proces, který mě stále a znovu přivádí k sobě a pomáhá mi rozpoznávat jistotu od nejistoty. Je to aktivita, kterou bych rád pěstoval a jsem si jistý, že psaním tohoto textu ji pěstuji…abych v této aktivitě mohl být i během celého dne v každodenních činnostech.
Něco takového říkal Osho, ne? Že z meditace by se měl stát každý okamžik běžného dne. Možná myslel tohle. Akorát to slovo meditace mě v tomto kontextu odvádí od jasnosti, to slovo je příliš zatížené mnohosmyslným, pro mě nejednoznačným a nejasným balastem.
Nesmím zapomínat, že tyhle texty nepíšu pro nikoho jiného, než pro sebe. Někdy sám sobě zním, jako kdybych psal nějakou prózu….ale spíš docházím k závěru, že určité drama je pro mě nejspíš přirozené a že přes snahu mít analyitický a jednoznačný pohled na věc se nemohu zbavit dojmu, že to co píšu v sobě obsahuje nějaké moje vnitřní, neutišené drama…ale popravdě, vlastně je to spíš strach z toho, že k mému textu přijde nějaký blbec a začne jej hodnotit. A já blbce nemám rád a s nějakým svým debilním hodnocením mohou jít do prdele.
Když dopíšu, přichází ke mně často moment – co teď? Chci psát dál? Mám dál o čem psát? Vím o čem chci psát? A nemohu přestat, nemohu jen tak to zahodit a přinést k sobě rozhodnutí, že už jsem skončil. Stále mám ten zájem pozorovat ten přítomný okamžik, zachytit ho, nenechat jej uniknout, být tady s ním, každou vteřinu, každou půl vteřinu, pokusit se zachytit každý, nejkratší možný interval, kterého je má biologie schopna.
Co se v tom okamžiku skrývá? Co vlastně obsahuje, co v něm hledám, co v něm chci najít? Ptám se na ty otázky, jako kdybych čekal, že si na ně sám odpovím, při tom ale vidím, to není o otázkách a odpovědích ale o neustálém tázání, neustálém pátrání, neustálém ponořování, které samo o sobě, zdá se mi, je již tím, co mě láká, co mě uspokojí.
Nezdá se mi, že cokoliv hledám nebo že na cokoliv čekám. Tohle, samo o sobě, toto psaní, je pro mě zbavení se iluzí, je můj život projevený ve formě, která je pro mě velmi jednoduchá, velmi přímá. Ve formě, která mi dovoluje dosáhnout ..
Která mi dovoluje dosáhnout sebe.
Která mi dovoluje dotknout se sebe.
A nedokážu přestat. Mám ruce nad klávesnicí, slova už nepřichází tak jednoduše ale vím, že jsem tam, kde chci být. Mysl se mi ale zastavuje. Znamená to, že jsem narazil na místo, kde končí jazyk a začíná přítomnost?
Dává ale smysl pro člověka přítomnost bez jazyka, beze slov? Dává to smysl pro mě? Jsem hnaný energií, která se snaží ten přítomný okamžik dostihnout.
Je možné, že se v něčem klamu, a celé je to jednodušší, než se zdá? Je možné, že stále šlapu ve šlépějích intenzity svého traumatu, řízený energiemi minulého času?
Neklamu jen sám sebe v tom, že mě žene kupředu energie, která má základ v bolestech z minulosti? No, cítím nějakou bolest právě teď? Vnímám nějakou bolest? Nezdá se mi, cítím energii, cítím, že jsem sám sebou ve světě, kde se snažím zjistit a najít pravdu o sobě.
Co je ale moje pravda o sobě, proč se ji snažím tak zjistit? Co je ta pravda, kterou chci o sobě zjistit? A co je pravda, před kterou utíkám? Chci o sobě zjistit, že nejsem příšerný člověk? Věřím tomu, že nejsem příšerný člověk, jak jsem tomu věřil posledních 30 let, než začala má intenzivní terapie?
Věřím tomu, že jsem příšerný člověk? No, je na čase si jasně říct, že si nechci toto o sobě myslet. Nechci si myslet, že jsem příšerný člověk ani že jsem úžasný člověk. Nechci si o sobě myslet nic z těchto kategorií, protože obojí je iluze, která mi k ničemu neslouží. Nechci si o sobě myslet, že jsem jakýkoliv. Chci ztratit naprosto všechny představy, které o sobě mám. Je to vůbec možné? No, myslím si, že pro mě konkrétně to možné není a v mezilidských vztazích budu stále o sobě pochybovat, nebo možná i sám sebe přeceňovat. Můžu jenom doufat, že to bude spíš jen takový hlas v boční uličce a že to ve mně nebude vyvolávat úzkosti, jako spousta jiných věcí v mezilidských interakcích.
Jedno je po dnešním psaní jasné.
Chci mít jasno. Chci se cítit naživu. Chci vědět pravdu – tu, kterou mám v těle, ve svalech, v každém svém neuronu, v kostech. Chci vědět pravdu, která hoří v mém těle, pálí v očích, žhne páteří a vibruje celým tělem. Nechci nic jiného.
Nebo se chci cítit aspoň ještě o něco méně úzkostně.