Poslední článek jsem psal o snaze něco zjistit, prozkoumat energie, které příliš nechápu, něco odhalit, něco zjistit, porozumět něčemu, co mi stále uniká.
A ukazuje se mi, že mám strach.
Mám strach.
Z mnoha věcí.
A nepřiznávám si to. Nepřiznávám si, že žiju ve strachu. Vyhýbám se tomu. A pak se v tom cyklím.
Přitom mi to vlastně přijde tak jasné, tak jednoznačné ale musím si dávat pozor, protože velké téma mého strachu je „dělat věci správně“…
A je pro mě tak jednoduché si říct, že to je stupidní, že jsem idiot, že jsem to měl vidět mnohem dřív…a tím jenom zase opět zatlačuji svůj strach zpět, protože jej nechci cítit. Je jednodušší se osočit, obvinit, zpochybnit a sebe ponížit, že jsem něco neudělal správně, než si přiznat, že mám strach.
Mám strach.
Mám strach, že mě někdo verbálně začne napadat. Že za vše, co řeknu, co udělám, co vyjádřím, mě někdo poníží, zesměšní, ublíží mi.
Mám strach, že pokud neudělám cokoliv správně, bude mi to vyčteno, budu obviněn a odsouzen. Ukáže se na mě a budu ponížen, zesměšněn a vyloučen.
Mám strach, že to všechno dělám špatně. Že se to může každou chvíli stát, to obvinění, odsouzení, vyloučení, vytěsnění a odmítnutí.
To napětí, ta energie, všechno to zmatení a hledání, není nic jiného, než manifestace mého strachu. Respektive manifestace všech mých velkých strachů. Není to jeden jediný izolovaný strach, v těle je to cítit jedním způsobem ale v hlavě to interpretuji všemi svými silnými obavami, které mě kdy v životě trápily, které se mi zaryly do kostí.
Mám strach, že tenhle text, všechny moje předchozí texty, někdo přečte, vyhodnotí a pak mě veřejně odsoudí, vysměje se a veřejně mě zavrhne, zesměšní a poníží a ukáže na mě jako na naprostého zoufalce, loosera a ubožáka, jako za nedospělé, nevyvinuté dítě, jako někoho…
Jako někoho, kdo bude vždy sám, nikdy nebude mít žádnou svoji sebejistotu, nikdy se sám v sobě o nic neopře. Jako někoho, kdo se nikdy nebude cítit mezi lidmi, kdo se bude lidí bát, kdo bude vždy ten vyčleněný, vyloučený, špatný,,,
Jako někdo, koho je lepší ignorovat, protože….ho přece není možné brát vážně…?
It does fucking suck.
Můj strach je směsice kleteb od mého fotra všech ostatních zlých lidí a smutných okolností mého dětství…
Jak se toho můžu zbavit? Jo, moc bych si přál se toho zbavit ale podezřívám se, že chci jen zase před tím strachem utéct.
Že chci zase racionalizovat. Předčasně „převzít zodpovědnost“ tedy začít tvrdit, že už ten strach nemám když jsem na něj přišel a že je na čase se posunout dál.
It’s never this fucking easy, right?
Ne. Zdá se mi, že v tomhle bodě musím setrvávat. Je v tom totiž jedna pozitivní věc — vidím, že to dál už nevede. Že to nepokračuje do dalšího zmatečného chaosu myšlenek. Můj strach je moje autenticita a vciťování se do mého strachu je skutečné vciťování se do sebe. Vidím to, cítím to a nepotřebuji si to znovu dokazovat.
Protože ve všech svých úhybných strategií vždy vyhledávám odůvodnění, která si sám sobě sděluji, abych se ujistil, že to tak je.
Můj strach ale, zdá se, žádné odůvodnění nepotřebuje. Je to jenom nepříjemné. Nechce se mi v tom být, vadí mi to a nepotřebuji ale nic odůvodňovat. To začínám dělat až když se tomu strachu snažím vyhnout.
Zdá se mi, že můj strach je i zdrojem mé nejistoty. Protože když ten svůj strach popisuji, okamžitě cítím, že jej popisuji přesně. Vidím, že v tom se nepletu. Že to není k diskuzi. V popisu svého strachu cítím jistotu, kterou jsem nikdy v popisech čehokoliv svého interního nikdy necítil. Jako kdybych doposud tápal a můj strach jen trpělivě čekal, dokud si nevšimnu, že vše v mém životě začíná u něj.
Že vše, co je v mém světě venku i uvnitř je neustále pozorováno optikou strachu.