Dnes jsem byl v sauně. Jedna z mála veřejných saun v okolí.
Byl tam nějaký plešatý pán, okolo 40. Nic zvláštního. Pak jsem si ale začal všímat jeho chování.
Procítěné protahování nohou, rukou, usmívání se do prázdna, hlasité zívání a takové prociťované odkašlávání a funění.
Histrionik jak Brno.
V sauně byl včetně mě a jeho ještě nějaký pán. Plešatý histrionik se na mě otočil a řekl mi:
„Já se omlouvám, já to zívání totiž velmi prožívám.“
Byl jsem tak překvapený, že na mě vůbec začal mluvit. Řekl jsem jenom „Jo“ a dál koukal do země.
A já v ten moment přemýšlel nad několika věcmi najednou
První věc byla, že kromě věkového rozdílu jsem to mohl být klidně já ve svých 20. Přesně takhle jsem se dokázal chovat i v cizím prostředí, tak moc přesvědčený o sobě a o svém prožívání, tak moc na útěku před sebou samým, že jsem vlastně ani neviděl, jak na útěku jsem protože jsem naopak přesvědčil sám sebe o obrovské lži, že už jsem v cíli.
Přesně jak to říkají buddhisté a ezoterici. Ty už jsi Buddha. Ty už jsi osvícený. Jediné, co ti zbývá, je jenom se vrátit sám k sobě.
Co udělá histrionik? No, histrionikovi se toto moc líbí a tak si nejdřív řekne, jsem sám u sebe? Podívá se kriticky sám na sebe – tedy, přesvědčí sám sebe, že se na sebe opravdu kriticky dívá – a sám si dá odpověď: JSEM! Takže jsem osvícený. Takže jsem Buddha!!
A to je krásné a opojné protože to koresponduje s histrionikovým pohledem na svět, ve kterém se víceméně vše točí okolo něj. Histrionik se tak strašně bojí být zranitelný, že jediné co vidí je jeho iluzorní nezranitelnost.
No a ten pán v sauně, nevím jestli to všechno o sobě věděl. A já nevím, jaký je doopravdy jeho vnitřní svět. Ale myslím, že jako profesionální histrionik v terapii mám přinejmenším trochu odhad.
A tak jsem vůči tomu pánovi cítil něco jako souznění. Já byl taky takový. Co já bych měl co říkat.
No…a pak ale přišel i druhý hlas. Hlas již nějakou dobu léčeného histrionika, řekl bych. Histrionika s komplexním PTSD.
A ten hlas chtěl odpovědět:
„Běžte si to laskavě prožívat někam jinam. Nikdo tady na vás není zvědavej.“
Moje žena je v těchto postojích a ve vytyčení hranic dost dobrá. Pracuje s lidmi, oproti mně je v mezilidských interakcích mnohem ostřílenější charakter než já.
Za ty 4 roky co jsme spolu jsem se jejím postojem trochu nakazil.
Ze začátku mi byl tenhle postoj nepříjemný a já na začátku našeho vztahu vlastně ani nevěděl, jestli dokážu s takhle „drsnou“ ženou vůbec být.
Protože pro histrionika je tahle drsnost nebezpečná. Znamená to, že nás někdo odsoudil. Že nás někdo klasifikoval, vyloučil a my přicházíme o vztah a snažíme se ho buď zoufale, dětinsky zachránit nebo se ho snažíme zničit dřív, než on zničí nás.
Jenže to se nedá udržet. To neustálé volání o pozornost, ta sebestřednost, ten neustálý strach. Histrionik nemá žádný přirozený štít v interakcích s lidmi. Takový štít je naprosto normální a má ho každý psychicky zdravý člověk. Histrionik ho nemá a ještě k tomu tvrdí, že to je jeho přednost. Samozřejmě – pokud žije jenom mezi ostatními histrioniky/ezoteriky, tak jej nejspíš ani nepotřebuje a může takhle žít klidně celý život.
I já jsem si myslel, že takhle budu žít. Jenže je to všechno jen převlečený útěk před strachem z vlastní bolesti. I když nějakou dobu takhle žít je skvělé a myslím si, že skutečně ezoterický, spirituální – náboženský život by si měl vyzkoušet každý. Já v tom poznal, co je skutečná svoboda – tedy možnost zvolit si život podle sebe. Možnost žít v pocitu bezpečí, pobožnosti, meditace, spirituality, něčeho vyššího, krásného a sdílet to s podobně naladěnými lidmi. Pro histrionika ráj na zemi…nebo spíš v nebesích protože v takovém prostředí je histrionik všude jinde, jen ne u země.
A ten přirozený štít, který histrionik nemá, to je součást nějaké společenské normy, kterými histrionik tak pohrdá. Protože histrionik každému tyká, před každým prdí, hlasitě zívá a všem ukazuje, jak „daleko“ je.
Histrionik neví, že se chová jako debil. Když se totiž chová někdo jako debil k němu, nedokáže to odrazit, protože negativní pozornost je pořád pozornost.
Ja během terapie zjistil, že ten štít potřebuji, protože chci přestat volat o pozornost. A najednou objevuji normy: cizí lidé mi nesmí tykat. Je normální si hledět svého mezi cizími lidmi ve veřejném prostředí. Je normální nevyjadřovat se na veřejnosti jako debil, hlasitě a neobtěžovat ostatní.
Je normální ve veřejné sauně mlčet, nezívat hlasitě a pak se ještě jako úplnej dement neobhajovat, že to zívání „tak prožívám“.
Ale nic jsem mu na to neřekl. Protože jsem taky histrionik, i když už v léčebném procesu. A protože jsem v ten moment nevěděl, jestli na to něco opravdu říct chci, protože, popravdě, v sauně mám prostor být sám se sebou a to je samo o sobě záhul, natož abych se ještě pouštěl do interakcí s nějakým jiným histrionikem.