Lidská komunikace je fundamentálně dvojího druhu – o vnějším světě a o vnitřním světě.
Komunikace o vnějším světě (KVeS)
KVeS funguje, protože lidé mají zjevnou definici, kde na jemných rozdílech ve smyslových vjemech nezáleží. Fundamentální důvěra ve slova a významy je vrozená vlastnost lidské existence. Díky tomu je možné se shodnout na tom, že říct „Moje červená vypadá jinak než tvoje červená“ je naprostá ztráta času.
Tato fundamentální důvěra ve slova a významy může být narušena traumatem, potom ani schopnost komunikovat jasně o vnějším světě je omezená a tedy i předstíraná. Lidé s tímto typem traumatu neúmyslně a nevědomě pletou slova a významy i v běžných situacích a věcech ale tento fakt skrývají.
KVeS by měla být zejména logická. Z lidské zkušenosti nevyžaduje víc, než logiku/rozum, paměť a řeč a tedy zapojení mysli.
KVeS se zabývá realitou. Prst ukazující na měsíc se slovy: „Podívej, to je měsíc.“ Nejde o prst ale o měsíc. Zde KVeS začíná a končí i jeho absolutní jasnost, která musí být v dospělém člověku neotřesená, stabilní, klidná ale zároveň i ostrá, jako lesknoucí se čepel.
S člověkem, který ukazuje na měsíc a říká: „To není měsíc.“ je nutné se hádat a usvědčit jej z omylu či ze lži. Může to být lhář ale může to být i zmatený, traumatizovaný chudák. V obou případech je nutné zjevnou realitu pojmenovat jasně a rázně, jelikož to znamená konflikt který vyvolá diskomfort a ten vede k napravení lháře či chudáka správným směrem.
Toto je ale možné a morálně správné a povinné pouze ve zjevné situaci jako je situace s měsícem. Důvěra v naše smysly musí být tak hluboká, že nesmíme nikdy přijmout porážku v konfliktu o zjevném a musíme se rvát jako lvi, jelikož přibývá lhářů a neurotiků, kteří jsou schopni ukázat na měsíc a říct „To není měsíc“.
Lháři, psychopati a neurotici chtějí vidět jinou realitu, než tu, která je zjevná a dnes už i záměrně vstupují do konfliktu, protože jim jejich lež často prochází, jelikož téměř všichni ostatní jsou také neurotici.
Nicméně je důležité rozlišit, že se jedná jen o zjevné situace jako je prst ukazující na měsíc.
U jakkoliv nezjevné situace, kdy informace nám předána není v konfliktu s našimi smysly si musíme uvědomit, že máme vždy volbu, čemu chceme věřit a do jaké míry tomu chceme věřit. Do jaké míry nám stojí za to tuto svoji víru bránit. A do jaké míry si chceme připustit, že jsme se mohli plést.
Komunikace o vnitřním světě (KViS)
Slova a významy se v mezilidské KViS míjí mnohem, mnohem víc, než při KVeS, což je smutné, protože fundamentální základy vnitřního světa jsou společné pro 99% všech dospělých lidí. Zbylé 1% jsou lidé s nezdravě vyvinutým mozkem, jako třeba psychopati a podobně. 90% z těch 99% co všichni máme stejný fundamentální základ jsou neurotici kteří nemají ke svému fundamentální základu přístup nebo omezený přístup kvůli traumatu.
Projevy traumatu – neuroticismy – jsou obrovsky odlišné. Jsou zároveň tak časté, že v nich psychologie dokázala rozpoznat určité opakující se tvary: narcismus, hystrionismus, hraniční vzorce, disociace, zamrznutí, deprese, mánie a podobně.
Běžný dospělý člověk dnešního světa tak nasazuje masku a izoluje se ve svém vnitřním světě jelikož se v KViS nemůže s ostatními moc dorozumět, dokud se nezačne věnovat terapii a seberozvoji a nevstoupí mezi lidi s podobným záměrem. Jakmile jednou okusí bezpečné prostředí pro KViS začne mu jakkoliv jiná komunikace (včetně KVeS) připadat naprosto zbytečná, nezajímavá a už se k ní nechce vracet.
Není se čemu divit. Skrz KViS se dostáváme ke svému fundamentálnímu základu. Zde ale pozor, fundamentální základ není nějaká hmatatelná část naší mysli nebo našeho mozku. Fundamentální základ je dospělý, vybalancovaný, velmi klidný a láskyplný a zároveň velmi jasný a projasňující existenciální postoj k sobě a k životu.
Většina lidí KViS za celý život nepraktikuje, tudíž celý život zůstávají ve svých neuroticismech, u kterých lze jen doufat, že se aspoň trochu oslabí působením času a stáří, toto je však velmi planá naděje, neurotických starců a stařenek je mezi námi opravdu většina a kvůli tomu není stáří samo o sobě vůbec žádným garantem moudrosti a dospělosti.
První interakce člověka s KViS však jakoby odemyká úplně nový potenciál, při KViS se nejeden člověk poprvé otevírá svému vlastnímu životu, odhaluje se a dovoluje tak přiblížit se k uvolnění psychického napětí a traumatu. To přibližuje člověka k touze po životě. Poté logicky není možné vracet se zpět – proč bych to dělal? Když tady mám příslib něčeho lepšího, než co jsem doposud žil?
Proto by moderní stát měl povinně vyžadovat od každého člověka ve věku mezi 20 a 25 lety účast na jednom nebo dvou terapeutických sezeních nebo správně udělané skupině kruhové komunikace. Dřív by se to dělat nemělo, traumata a neuroticismy vznikají v dětství a ve věku mezi 20-25 lety je už vyšší pravděpodobnost nějaké silnější psychické separace od rodičů a od dětské minulosti.
Ten efekt „odemknutí“ při KViS je tak častý a tak silný, že u většiny lidí opravdu stačí jen malé ponouknutí minimálně k tomu, aby se zaselo semínko pochybnosti o svém neurotickém, traumatizovaném přístupu k životu. Toto je totiž nejsilnější a nejpevnější možné semínko pochybnosti, které v sobě mladý člověk vůbec může mít.