Trauma ma určitě mnoho definic v učebnicích psychologie a myslím si, že jde o nadměrně používaný termín.
Pro mě je definice traumatu jakýsi behaviorální vzorec ale spíš kolekce různých vzorců, které člověka velmi silně ohraničují a berou mu svobodu.
Trauma je vlastně podobné jako nevědomost a nezkušenost ale s tím rozdílem, že nevědomost lze překonat otevřením se nové znalosti. Nezkušenost lze překonat otevřením se novému zážitku. A za normálních okolností, když je člověk psychicky zdravý a má v sobě důvěru ve svět, je toto otevření se možná nanejvýš lehce znervózňující ale překonatelné, způsobem že si ani člověk spíš neuvědomí, že musel něco překonat.
Trauma je ale silné ohraničení tomuto otevření se, tak silné, že je v aktuální podobě nepřekonatelné. Lepší, než slovo „trauma“ by spíš bylo omezení, ohraničení, ale to jsou taková slova která zní pejorativně a implikují jiné významy. V zásadě ale věřím tomu, že toto je nejpřesnější definice traumatu. Terapie se dle mého soustředí na uvolnění tohoto silného ohraničení, které má ale jakoby svoji vlastní inteligenci a brání se zuby nehty, aby se někdo na něj vůbec soustředil a dělá maximum pro to, aby pozornost odvedlo od sebe. Nábojem tohoto silného ohraničení je bolest.
Slovo trauma ale má nevýhodu, že je strašně profláknuté, v dnešní době je trauma skoro všechno a psychologii svého bytí, natož bytí obecně, nikdo nerespektuje.
Neuroticismus
Neurotické chování je takové, které je řízené traumatem. Drtivá většina lidí je neurotická většinu času a to by se mělo změnit.
Jakmile se celá lidská společnost začne kolektivně soustředit na snížení neuroticismů v lidech, nastane ráj na zemi.
Ani není třeba na tohle vymyslet nějaké metriky, to by bylo kontraproduktivní. Důležité je jen uznání a plošná snaha s neuroticismy pracovat tam, kde je to potřeba, lidem tuto možnost nabízet ale hlavně udělat z toho kulturní a společenské téma, bez toho podle mně taková změna není možná.
Aby se z toho stalo téma, je nutné o neuroticismu a neuroticích začít mluvit tvrdě, nekompromisně ale to si může dovolit jenom člověk který neuroticismu rozumí, buď jednoduše žádná traumata nemá a rozumí tématu, a nebo je to léčený neurotik, který ze svého největšího neuroticismu na zeměkouli už aspoň trochu prozřel, jako já.
Většina lidí jsou neurotici. Mluvme o tom, že jsou to neurotici. Že dělají neurotická rozhodnutí, že jsou sami v sobě nesvobodní a svým chováním přispívají k neštěstí na tomto světě. Egomaniaci a psychopati jako Trump/Putin by se nikdy nedostali tam, kde teď jsou, pokud by většina lidí jejich života měla solidní psychologický základ.
Protože tu menšinu lidí, kteří neurotici nejsou, ty žádné takové konfrontace nikdy neurazí. Urážet neurotiky pojmenováváním pravdy – tedy že jsou neurotici – je příspěvek dobra ve světě.
Ono totiž nejde o urážení, když je to pravda. Neurotici mají buď nízké nebo přebujelé sebevědomí a pravda zasáhne neurotika přesně na to místo, kam má, v jeho vlastním rozbordeleném systému, vytvoří konstruktivní napětí, protože neurotik nechce být neurotik. Neuroticismus (tedy trauma) má tu vlastnost, že skrývá fundamentální podstatu člověka, skrývá skutečnost bytí, která ale chce být viděna.
Neurotik je ve skutečnosti v pasti sám se sebou a poukázání na tento fakt vytvoří v neurotikovi napětí, ve kterém se neurotik chce víc neuroticismu zbavit a přiblížit se ke své podstatě. To je naprosto konstruktivní činnost.
Ale je velmi důležité že ukázat na neurotika nemůže jiný neurotik nebo minimálně stejně labilní neurotik. Neurotik dobře pozná jiného neurotika a jakákoliv taková konfrontace nebude mít žádný efekt.
Trauma jako zkušenost
Pokud je trauma nějaký behaviorální vzorec, který člověka ohraničuje, pak je ale nutné taky říct, že ohraničení člověka není vždy důsledkem traumatu ale prostě jen důsledek jeho neznalosti, nevědomosti ale hlavně nezkušenosti.
Trauma je zažitá zkušenost, která člověka uzamkla ve strachu a v paralýze, jež se nepodařila integrovat. Nicméně je to pořád zkušenost a jakmile se integruje, rozšiřuje člověku jeho kapacitu vnímání ve věcech možných i nemožných.
Z toho důvodu není možné říct, že jenom seberozvoj/terapie stačí k tomu, aby se svět zbavil traumatu a utrpení. Zredukuje to utrpení, to ano, ale nezbaví to svět ani jednoho, což ani není potřeba. Zredukuje to trauma a utrpení na globální úrovni. Trauma jako individuální životní zkušenost, jako něco co patří k životu, to je nevyhnutelné.