Lidská zkušenost je něco, čím jsme, existenčně, právě teď.
Přečetl jsem si článek na Deníku N zde – https://denikn.cz/1931905/proc-veda-dosud-nevyresila-otazku-vedomi/
Otázka vědomí podle tohoto článku rozděluje lidi na dva tábory – fyzikalisty a idealisty.
Fyzikalisté vnímají vědomí jenom jako důsledek fyzických příčin, vědomí musí být nějak uchopitelné, měřitelné, zobrazitelné ve fyzickém světě.
Idealisté tvrdí, že lidská zkušenost je něco reálného, protože naše zkušenost je reálná a je to to jediné, co existuje.
Obojí je mylný pohled na věc a ten článek se bohužel prakticky žádným jiným pohledem na věc nezabývá.
Vědomí a lidská zkušenost je opravdu nedělitelná věc a do určité míry lze souhlasit s tím, že to je něco, co děláme, jak údajně tvrdí idealisté. Ale něco „dělat“ implikuje, že nad tím máme kontrolu. Jenže lidská zkušenost se nás neptá, jestli tu lidskou zkušenost dělat chceme nebo ne.
Lidská zkušenost, naše, moje zkušenost, prostě je. Takže nedává absolutně žádný smysl mluvit o zkušenosti jako o něčem, co děláme. Toto je definitivně něco, v čem už jsme dáni, co je nám dáno bez ohledu na to, jestli si myslíme, že svoji zkušenost děláme nebo ne.
Kdybychom lidskou zkušenost mohli „dělat“ tak to implikuje, že toto dělání můžeme kdykoliv zastavit. Co to znamená? Můžu se sám ve vteřině dostat ze zkušenosti do smrti? Co jiného, než smrt, je opakem prožívání zkušenosti?
Zároveň je ale naprostý nesmysl, přes existenci všech domnělých důkazů tvrdit, že lidská zkušenost má fyzikální základ.
Fyzický svět nám o naší žité zkušenosti nikdy nic neřekne. Co je přesně naše žitá zkušenost, kde se nachází — toto se člověk nikdy nedozví. Lidské vědomí a stejně tak vědomí všech živých organismů zůstane navždy tajemstvím, stejně jako navždy zůstane tajemstvím otázka smrti.
Toto ale neznamená a neříká absolutně nic o tom, že věda dokáže vytvořit umělou inteligenci, která dříve nebo později dosáhne lidskosti, ať už to znamená cokoliv. Věda dosáhne dokonalé porozumění mozku a dokonalé porozumění všech možných fyzikálních procesů v mozku, nejenom na té nejnižší úrovni ale i ve všech možných existujících souvislostech.
Ale věda, fyzika, nikdy neřekne nic o vědomí, o žité zkusenosti. Možná si jednoho dne nějaký filozof-vědec troufne, připojí se se svým mozkem na nějaký mozkostroj a experimentálně bude zkoušet, jak jeho vědomí zaniká/vrací se při umělém blokování vybraných cest v mozku.
Zůstane takový filozof-vědec stejným člověkem, pokud něco takového udělá? Ale hlavně – jakým způsobem dokáže tuto zkušenost předat? Nezbývá mu nic jiného, než slova, která ale nepřenáší nic z jeho zkušenosti.
Vědomí dle mého názoru stojí na strukturách ve formě zacyklených zpětných vazeb. Filozof-vědec, který zkoumá svoje vlastní vědomí na svém vlastním mozku napřímo podle mě riskuje nějakou doposud nepoznanou formu šílenství a ztrátu příčetnosti. Stejně tak ale může odhalit a proniknout do nejvyšší možné formy bytí a stát se ideálním zenovým mistrem…minimálně sám pro sebe.
Pokud by se vědcům povedlo objevit tajuplnou novou kvantovou částici, která je jen v lidských mozcích a která tvoří vědomí – jakýsi „vědomý neutron“ – tak pak vzniká hromada dalších otázek. Jak tahle částice vzniká? Kdy zaniká? V době narození? Během smrti? Odkud se bere? Co se stane, když ta částice bude existovat bez mozku? Kolik částic tvoří vědomí? Co se stane, když se oddělí?
Bylo by opravdu fascinující, kdyby taková částice existovala ale myslím si a věřím tomu, že fyzikální svět a věda žádnou takovou částici nikdy neodhalí.
Myslím si, že vědomí je z fyzikálního pohledu vznikající vlastnost („emergent property“) interakcí v mozku.
Všechno vychází z kvantové fyziky ale ty interakce na úrovni kvantové fyziky nemají na „vznik“ vědomí dle mého názoru žádný vliv, protože vědomí je něco, co se objevuje až při existenci nějaké konkrétní struktury, nějakého minima našeho lidského mozku, které se skládá z neuronů.
Věda časem vytvoří umělou inteligenci, která bude jako člověk a dokáže, že taková umělá inteligence lze uložit na (peta-?exa-?)bytovém nosiči.
Toto bude důkaz, že kvantový svět je pro vědomí irelevantní (ve smyslu tvoření vědomí) protože z pohledu fyziky je vědomí vznikající vlastnost (emergent property) z přesně popsatelné, algoritmizované struktury.
„Vědomá“ umělá inteligence je dle mého názoru naprosto možná, reálná a lidstvo se s ní potká.
Ale lidstvo, a vlastně ani žádná umělá inteligence nikdy nepřijde na to, co „vědomí“ vlastně je. Podle mého názoru to jednoduše není možné. Jakákoliv otázka o tom, co je/není vědomí jednoduše zůstane navždy záhadou.
Ale stejně tak to neznamená, že vědomí neexistuje ve smyslu, že žitá zkušenost je jen iluze. To může říct opravdu jenom labilní neurotik, který ještě nedokázal integrovat svoji žitou zkušenost se svoji traumatizovanou myslí.
Idealisté, podle článku v Deníku N říkají, že všechno je jenom projevem naší mysli ale tohle je ve skutečnosti syntéza s pohledem fyzikalisty. Tedy – neexistuje nic jiného, než fyzikální realita, takže vědomí je iluze. A idealista tvrdí – vše je výplod mysli, takže realita je iluze. Oba dva tábory věří, že něco je iluze. Což…je iluze.
Naše zkušenost je nejenom vnější realita ale i vnitřní realita.
Vnější realita nemůže být iluze. Jasně, můžu říkat, že můj mozek jsou jenom neutrony a blablabla…ale nemohu popřít svoji žitou zkušenost. Ta existuje, bez ohledu na to, jestli o ní tvrdím, že je to iluze, nebo ne. Pokud něco existuje, zjevně, bez ohledu na můj názor, proč o tom tvrdit, že je to iluze?
To dělají labilní neurotici, kteří v tomto pohledu na věc vyjadřují svojí falešnou pokoru „ke vnějšímu světu“. Nebo neurotici, kteří sami sebe nesnáší a své žité zkušenosti se vyhýbají protože jsou plní traumatu a bolesti.
V tématu vědomí musíme jít opravdu na tohle z ostra, není možné v tomto plýtvat energii další analýzou — fenomén vědomí je nutné pojmenovávat i ostře a jasně psychologicky!
Někdo může tvrdit, že vnější realita je vlastně jen naše interpretace takže je to vlastně obojí vnitřní realita – a o takovém člověku můžete rovnou říct, že je to neurotik a ať si zajde laskavě na terapii, ať se laskavě podívá velmi kriticky na svůj vlastní život a přestane zhoršovat životy ostatním svými nevyzrálými názory. To je jediná správná odpověď.
Jedno z častých traumat, se kterým se většina neurotiků na světě potýká, je trauma ovlivňující vnímání vnější reality, vnějšího světa. Tatínek zbil maminku a pak ráno říkal: to se nestalo, nic jsi neviděl. V dospělosti se pak bez terapie tento člověk nevědomě a neuroticky brání nebo vyhýbá „vnější“ realitě.
Psychicky zdravý člověk považuje vnější realitu za neotřesitelnou protože je velmi dobře integrován se svými fyzickými vjemy. Psychicky zdravý člověk ví, že jej vnější realita může někdy klamat, tedy že věci se někdy zdají být jiné než takové, jak se jeví. Má však naprostou důvěru ve své vidění, sluch, hmat, chuť a čich a nenechá se nikým nikdy zmanipulovat či „gaslightovat“ a jeho reakce na podobný pokus bude jasné, důrazné a rázné ohraničení!
Idealista tedy nesmí tvrdit, že vnější svět je iluze. Ukazuje nám tím jenom svoji nevyspělost a nevyzrálost.
A co vnitřní realita? Ta obsahuje spoustou věcí: mysl, emoce, pocity – tedy fyzikální projevy na mém těle z vnitřního impulzu. Vnitřní svět je ve světě neurotiků, což je většina lidí, neuvěřitelně různorodý chaos plný neintegrovaných strachů, traumat, bolestí a patologických behaviorálních vzorců.
Jakmile toto člověk ale vše integruje, jakmile se z něj stane úplná bytost s dobrým psychologickým základem, jeho vnitřní svět se stane oázou klidu, jistoty, jasnosti, hřejivosti, radosti ze života. Jeho žitá zkušenost se stane hlubokou, krásnou, klidnou radostí – která je ale velice průzračná, jasná, klidná, nezanesená intenzitou traumatu.
Když takovému člověku fyzikalista řekne – vědomí je iluze, reálný je pouze vnější svět, pak je velice zjevné, že fyzikalista je zde labilní neurotik, který právě o sobě prozradil, že není v sobě absolutně ukotvený. Jeho vnitřní svět je změť vzorců z dětství, bolestí a strachů, a proto zůstal uzamčený v analyzování vnějšího světa aniž by jej napadlo se někdy podívat do toho svého vnitřního. Takový člověk je jednoznačně zodpovědný za zhoršování kvality života na zemi, jelikož plně podporuje pouze vnější skutečnosti, je reaktivní a svět okolo sebe vnímá pouze jako sadu příčin a důsledků.
Stále platí, že takový člověk je zodpovědný za celkovou hloupost a neuroticitu na tomto světě a to není možné ignorovat. Správná reakce na fyzikalistu je „To je mi líto, radši bys měl jít na terapii.“
Shrnutí
Žitá zkušenost nikdy nebude ve fyzikálním světě odhalena, přesto je žitá zkušenost velmi reálná. Pohled fyzikalistů a idealistů je obojí neurotický pohled na svět.