Krishnamurti říká, že nic jako „já“ neexistuje.
Já si myslím, že to je v podstatě pravda ale je třeba to upřesnit.
Myslím si, že ego – já – je totéž, jako strach. Člověk beze strachu nepotřebuje ego, nepotřebuje mít koncept „já“ víc než jako gramatickou, lingvistickou pomůcku, aby nezněl jako ezoterický idiot, který má v sobě spoustu strachu ale přesvědčil sám sebe o tom, že žádný strach neexistuje.
Věřím ale také tomu, že strach je velice základní, fundamentální, definiční vlastnost která ke člověku patří a nelze ji oddělit, nelze ji smazat a nelze se jí zbavit, stejně jako se nelze zbavit emocí nebo mysli. Lze to vše potlačit, obalit novými vrstvami, ale jádro zůstává stejné.
Strach má fyziologický základ v amygdale a údajně lze meditační praxí amygdalu zmenšit, ne však trvale odstranit. Tohle jsou ale jenom domněnky – podstatné je, že strachu se nelze zbavit jednoduše z fyziologické podstaty. Je to neodlučitelná část našeho mozku, naší biologie a tedy i naší psychiky.
Ego je model sebe, který ale existuje, aby ono „sebe“ mohlo sebe bránit. Projev „z ega“ je tedy vždy projev strachu. Každé naše „já“ o nás prozrazuje vždy nějaké „bojím se, že“.
99% lidí, prakticky všichni lidé, jsou neurotici. Tedy mají spoustu strachu a velká ega. Rozpouštění strachu znamená rozpouštění ega ale je důležité rozlišit, že na určité úrovni se nelze zbavit strachu a tudíž ega.
Romantický je příběh o Buddhovi, ke kterému přišel vrah se záměrem jej zabít. Buddha mu odpustil. Vrah se rozplakal, odhodil nůž a stal se Buddhovým následovníkem.
Tento příběh rozpouští strach. Učí odpuštění. Ukazuje nesmírnou empatii a lásku k lidskostí. Je to ideál lásky, ideál lidství.
Z ideálu lidství se ale velmi jednoduše stane šílenství.
Píše se rok 2026. K Buddhovi přišel vrah se záměrem ho zabít. Je zfetovaný, schizofrenní, psychicky nemocný. Bude mu Buddha odpouštět?
Neurotický, stupidní ezoterik bude tvrdit, že Buddha odpoví láskou. Neurotický ezoterik má reálně hluboký, intenzivní strach, že nad světem nemá kontrolu. A že žádná slova ani činy lásky nezastaví psychicky nemocného, zfetovaného psychopata s velmi ostrým nožem.
Buddha tedy použije násilí, nebo uteče. Pokud je Buddha příčetný a není šílený.
Romantický je samozřejmě další příběh o Buddhovi, který se nikam z místa nehne a nechá se zavraždit, protože na tomto světě jej nic nedrží.
Ale to už se člověk musí začít nutně ptát.
Opravdu Buddha raději zbytečně zemře, než aby jednoduše vstal a před vrahem utekl? Navíc před vrahem, který nikdy lásku Buddhy nepozná a neuzná, protože toho není jednoduše psychicky ani fyzicky schopný? Jaký význam má Buddhova smrt, pokud byla vykonána popravčím, který do Buddhova příběhu absolutně nijak nezapadá? Jakou jinou zprávu smrt Buddhy nese, než že je lepší žít život, ve kterém je lepší se nechat zbytečně zabít, než jednoduše se své vlastní smrti vyhnout útěkem nebo aktivní obranou?
Je Buddha ideál bezpodmínečné lásky, nebo ideál člověka?
Já si myslím, že Buddha je ideál člověka a ne ideál bezpodmínečné lásky nebo bezpodmínečného přijetí. Ideál bezpodmínečné lásky je obraz matky pečující o svého novorozence/batole az do určitého věku, kdy dozraje čas na výchovu, se kterou bezpodmínečná láska končí.
Ideál člověka je však někdo, kdo se nenechá zbytečně zabít – ne proto, že by se tak intenzivně bál smrti ale proto, že je naprosto lidské a normální chtít žít svůj život a zbytečně o něj nepřijít.
I Buddha má amygdalu a pokud chápe, že k němu kráčí vrah, kterého slova nezastaví, pak se rozhodne primárně tak, aby svůj život zachoval. I to nakonec může být krásný a romantický příběh – přeci jen se jedná o Buddhu.