Krishnamurti říká, že nevěří v meditaci. Prázdná mysl přichází, stejně jako u vědce, který zkoumá nějaký problém, se záměrem a soustředěním se na naplnění toho záměru.
Já meditoval hodně ale často jsem ani nevěděl proč. Nakonec jsem dospěl k názoru, že meditace je docela prázdné slovo. Co je podstatné je nějaký způsob bytí.
Z terapie Radikální Upřímnosti od Brada Blantona jsem poznal, jak se pro účely terapie rozděluje realita na vnější svět, pocity – v kontextu RH to ale znamená „fyzické vjemy na mém vlastním těle“ – dále mysl a jakési naše vlastní vědomí, kterým si vybíráme, na co se z těchto tří věci zrovna soustředím.
Co tedy lze dělat v meditaci jiného, než se soustředit na jeden z těchto tří projevů bytí?
V meditaci, ať už to znamená cokoliv, se mi nezdá nikterak užitečné soustředit se na vnější svět, naopak mě zajímá můj vnitřní svět.
Nějací těžce osvícení lidé by asi řekli, že vnější svět je přeci také jen projevem v mém vnitřním světě ale v takovém případě musím ukázat prstem a říct důležitou věc – toto je pravda pouze na fyzikální úrovni. Na vědomé úrovni ale musíme externí svět považovat za externí, jelikož musíme důvěřovat naším smyslům, které nás někdy mohou klamat ale jsou naši nikoliv spojnicí se světem ale my reálně jimi jsme a nemůžeme být mimo ně.
Jak se lze v meditaci soustředit na vnitřní svět? Když se člověk začne na sebe soustředit – tedy na své tělo, na své fyzikální vjemy – v ten moment, kdy se na toto zaměřím, tak vše ztichne a já naopak nenacházím nic jiného, než jen ticho a prázdno, žádný obsah zde není.
Krishnamurti má pravdu když říká, že se musíme ptát – co je vlastně můj motiv? Proč to dělám? A to je, dle mého, skutečná meditace, skutečná filozofie.
V mém případě se tedy teď, na noční terase Fuerteventurského hotelového domku, ptám sám sebe, proč píšu tento článek, proč dělám teď to, co dělám, co za tím sleduji.
A vidím, že dostávám znovu opět sám sebe do pasti, že se snažím psát pro někoho, na blogu, který má přesně 0 čtenářů. Že chci, abych byl vyslyšen, aby mě někdo poslouchal, aby to mělo smysl.
Musím se soustředit. Není tady ve skutečnosti nikdo, pro koho psát. Cítím ale uspokojení z přemýšlení a z konfrontací, které na sebe uvaluji. Nepíšu pro nikoho, i když bych si to přál ale baví mě přemýšlet nad opravdu důležitými tématy. A chci o tom psát. Jedná část o tom chce psát v naději, že si to třeba někdy někdo přečte. Této části je mi líto, protože je smutná z nedostatku pozornosti, ze stále nevyléčené nějaké bolesti.
Jaká je motivace tedy v tom toto psát? Chci přemýšlet. Chci být hlavně autentický sám vůči sobě…to je něco, na čem mi hodně záleží a co potřebuji neustále trénovat, jelikož moje hlava produkuje opravdu spoustu různých přesvědčení, která ale nejsou důležitá.
Asi teď potřebuji hlavně být autentický sám vůči sobě. Jsem dost unavený, měl bych spát. Doufal jsem, že tím, že něco budu psát, tak něco získám, musím si na tyto nápady dát pozor.
Asi se mi to nepovedlo hlavně kvůli únavě. Jinak si myslím, že se dokážu na sebe soustředit lépe.
Je čas přestat psát a jít spát.