10 dní na Fuerteventuře s mojí ženou a synem ve mně udělalo nějaké pohyby.
Cítím tolik věcí že nevím o čem psát dřív.
Během naší rodinné dovolené jsem byl svědkem, jak můj 8 měsíční syn se neustále usmívá na lidi v hotelu, číšníky, další turisty. A lidé k nám chodí, usmívají se na něj, přibližují se k nám, zahajují moc vřelou a milou konverzaci.
Nejenom v hotelu. Také v letadle na cestě tam i zpět. Letušky, spolucestující, všichni se k mému synovi otáčí, rozesmívají se s ním navzájem a pak navazují s mojí ženou o něm milou a pozitivní řeč.
Hluboce se mě to vše dotklo a když o tom teď píšu, slzí mi oči.
Na světě existuje dobro.
V těch jednotlivých interakcích jsem nedokázal interagovat nijak zpátky. Byl jsem prostě jen ten tichý tatínek zatímco moje mnohem sociálně schopnější žena na pozitivní interakce dokáže reagovat velmi hezky a také pozitivně.
Další pocit je téma, kterého se hodně bojím a nechci jej otevírat. Poslední dny jsem poslal fotky z dovolené mé mámě. Doposud neodepsala. Vždy mi odepíše aspoň smajlíky. Máme domluvené hlídání tento týden a na to mi také neodepsala. Zítra ji tedy zavolám.
Cosi se ve mně ale stahuje strachem, že se něco stalo a že jednoho dne budu bez mámy. Na to přijdou dva další strachy.
Jaké to bude být bez mámy. Už je to starší paní ale zdravá a čiperná takže doufám že jen někde zapomněla telefon.
Ale jakmile máma nebude, budu se cítit opravdu sám a bude to hodně bolavá samota, tak bolavá, že slzím už jen při té představě. Víc než jindy teď vidím, že moje máma tady pro mě vždy byla. Vždy mi pomohla nebo aspoň se o to snažila a já si toho nevážil. To pouto k ní je ve mně tak samozřejmé že mě nikdy nenapadlo si představit, jaké by to bylo, kdyby skončilo.
Další strach je, že moje matka zemře dřív, než můj otec. Že se pak budu muset se svým otcem potkat na jejím pohřbu. Nevím, jestli to zvládnu. Můj otec je ztělesnění zla a vědomě, byť bolavě, jsem jeho musel pohřbít už několikrát, aby mě láska k němu už tak strašně nebolela a on se pro mě konečně stal cizí člověk který je nenávistný a zlý egomaniak který miluje jen sám sebe a všechny ostatní nesnáší.
Po posledním setkání s mým otcem jsem pochopil, že jediný vztah s ním už může být jen násilí. Nesnesu ten jeho ksicht už ani na okamžik. Nechci tolerovat jeho přítomnost nikde ve svém životě. Nevím, jak bych to dokázal skloubit na pohřbu své mámy.
Můj otec už prodělal dva infarkty, neustále chlastá a stravuje se jako vesnický ochlasta. To ve mně dosud vyvolávalo naději, že umře dřív, než moje máma. Moc bych si to přál. Ulevilo by se mi.
Další téma je hlubší dotknutí se mého traumatu. Přemýšlel jsem o tom často při procházkách se ženou s výhledem na krásný, rozlehlý a naprosto pustý oceán na východním břehu ostrova.
Přestože mám ženu, která mě miluje a s ní 8 měsíční dítě, mám proti jejich lásce veliký filtr, nedokážu se k lásce dobře jen tak nacítit a pohybuji se v nějakých iluzích, které o sobě v ten moment mám. Možná i jako teď. Cítím tam pak tu bolest, tu opuštěnost, ten smutek…pocity, které jsem jako dítě zabarikádoval, ani jsem nevěděl, že je mám, a ukazují se teprve teď. Skutečná zranitelnost a pocit bezmoci.