O filozofii Platóna jsem se dočetl, že je poněkud elitářská. Něco jako „Pokud nelze k někomu mluvit, musí se mlčet“.
Moje filozofie propojená s psychologií mě samotného vede k elitářskému postoji, ale uvědomuji si, že toto není můj cíl a není to správný postoj, ke kterému se chci vracet.
Moje filozofie je určená jednoduše pro kohokoliv, kdo si troufne ji číst/naslouchat, můj záměr je ale soustředit se i na formu předání.
Filozofie je často zahuštěná významem na jeden řádek textu a vyžaduje to soustředění a klid. Toto je přístup autora, který chce předat vědomosti jakémukoliv čtenářovi.
Má filozofie má ale větší záměr, kde hodně záleží na formě. Místo zahuštění významem chci své texty zahustit konfrontací; ale ne jakoukoliv konfrontací ale konfrontací neuroticismů.
Má filozofie má záměr konfrontovat neurotiky. Pro psychicky vyrovnané jedince má moje filozofie nanejvýš edukační charakter a nechává je v klidu. Nadchne ty, kteří sdílí stejný pohled na svět v naději, že se najde psychicky schopný a vyrovnaný řečník nebo řečníci, kteří budou tuto filozofii rozšiřovat dál. Rád bych psal své texty více jako Ladislav Klíma ale nevím, jestli se mi to povede. Nejsem tak konfrontační charakter (i když jsem dlouhou část života udržoval iluzi, že jsem).
Konfrontace neuroticismů nemůže dělat psychicky vyrovnaný člověk, který měl šťastné, kvalitní, netraumatizující dětství. Neurotika prokoukne pouze léčený neurotik. Zároveň pouze léčený neurotik dokáže dalšího neurotika doopravdy konfrontovat.
Mohlo by se zdát, že je to pořád elitářství a že opakované konfrontace nikdy nikoho o ničem nepřesvědčí — a toto je samozřejmě naprostá pravda, která obecně platí.
Pointa konfrontace neuroticismů ale není v tom někoho o něčem přesvědčovat a kdokoliv kdo by chtěl mojí filozofii přijmout by si měl dát na tohle pozor. Nejde ani o to někoho k něčemu vyprovokovat.
Jde jednoduše o nastavení zrcadla. Je to nejzákladnější terapeutická pomůcka a zároveň jediná, kterou lze použít ve výkladu.
Nastavení zrcadla má u neurotiků hlubší efekt, než je pouhá konfrontace. Věřím, že ve spojení s filozofickým zkoumáním je nastavení zrcadla neurotikovi nejefektivnější, protože filozofické zkoumání mluví o autentické zkušenosti každého živého člověka a nastavení zrcadla ukazuje neuroticismy ve světle této autentické zkušenosti. Je to podle mého názoru nejlepší forma zrcadla, ze kterého nelze jednoduše utéct. Je pravděpodobné (nikoliv zaručené), že neurotika takové zrcadlo donutí k pohybu – nikoliv k vyléčení – minimálně racionality okolo svých neuroticismů. A to je dobrý pohyb, který stojí za to vyvolávat. Je to pohyb, který provokuje k sebereflexi a poznání.
Nastavit zrcadlo ale může jenom ten, kdo se do nastaveného zrcadla sám už mnohokrát podíval. Tuto filozofii by tedy neměl rozšiřovat nikdo, kdo si sám neprošel terapií.
Naopak. Čím víc bolesti musel někdo v terapii léčit a vyléčit, tím vhodnějším kandidátem je k rozšiřování mé filozofie.
Z toho důvodu svoji filozofii dávám jméno, které samo o sobě provokuje ale nemůže urazit nikoho, kdo tuto filozofii přejímá.
Klub neurotiků
Tento název připomíná každému, kdo by chtěl mojí filozofii šířit, k čemu se vztahuje. Připomíná, že nejde o elitářství, nejde o to, že členové klubu neurotiků jsou v něčem lepší než ostatní. Připomíná, že každý člen klubu neurotiků je také neurotik a ví, o čem mluví.
Klub neurotiků ale není terapie. Členové klubu neurotiků jsou filozofové, řečníci a umělci, ne terapeuti. Členové klubu toto vědí, protože sami na terapii chodí.
Rozumí, že sebereflexe může vést do příliš temných a bolestivých stránek duše ale kladou jasnou a zřetelnou hranici k osobní zodpovědnosti za psychický stav a vlastní terapii.