Naše vědomí je vědomí:
- Vnějších smyslových vjemů – dotyk, pohled, chuť, čich…
- Vnitřních vjemů – emoce, úzkosti, prožitky, bolesti – vše manifestované jako fyzický projev v mém těle
- Mysli – veškeré pohyby rozumu, slov, významů, imaginací a všeho, co se nachází v naší hlavě
- Pohybu – má vůle k fyzickému pohybu těla
- Pozornosti – schopnost soustředit se na jeden nebo více aspektů vědomí výše.
Rád bych v tomto kontextu analyzoval Nietzschovu vůli k moci.
Před analýzou vůli k moci je nutné nejdřív pochopit co je vůle obecně. Vůle je nejdřív nějaký náš záměr, iniciativa – to je doména mysli. Vůle bez zapojení mysli nedává smysl. Vůli definuje ze všeho nejdřív záměr.
Pozornost věnována tomuto záměru vede k provedení nějakého pohybu ve fyzickém světě. Vůle je tedy v mém modelu vědomí zapojení mysli (záměr), pozornosti (uplatnění záměru) a pohybu (fyzická realizace záměru).
Dokážu si ovšem představit, že vůle může být bez pohybu. Například pokud mám záměr nad něčím se zamyslet, dávám veškerou pozornost své mysli a k pohybu nedochází. Můj záměr může také být jednoduše si užívat masáž, pak je má pozornost na smyslových vjemech.
Vůle k moci podle Nietzscheho je podle mne komplikovanější, vyšší koncept, než jen vůle samotná, než jen samotný záměr.
Stále ji předchází záměr, tentokrát více definovány záměr, tedy nabytí moci. Nietzsche vůli k moci úplně dopodrobna nevysvětlil. Jak vůli k moci interpretovat?
- Vůle k moci jako touha po kontrole někoho, něčeho
- Vůle k moci jako rozšíření své svobody, například naučením se jazyka nebo studiem oboru
- Vůle k moci jako neurotický prostředek k potvrzení svého ega
Zdá se mi, že to lze generalizovat na jakýsi záměr mít více kontroly a více svobody. V tomto kontextu se svoboda a kontrola překrývá. Naučením se jazyka získávám víc svobody ale i kontroly (rozumím co se říká, mohu reagovat, mohu ovlivňovat v daném jazyce…). Získáním kontroly nad něčím mám větší svobodu, mohu se svobodně rozhodnout, jak s věci naložím. Toto bych pojmenoval jako skutečná vůle k moci jak ji nejspíš myslel Nietzsche.
Jsem přesvědčený, že vůle k moci je v lidském životě po krátkou dobu přirozená. Od narození k dosažení dospělosti potřebuje každý zdravý jedinec prožít opakovaně vůli k moci pro nalezení a zkultivování své vlastní identity.
Vůle k moci je vůle ke svobodě a kontrole. Psychicky zdravý člověk má zdravou, tedy vysokou míru vnitřní svobody i kontroly. V určitém bodě života je psychicky zdravý jedinec vůlí k moci nasycen, jeho vlastní identita je dostatečně vyspělá a již nepotřebuje vnější validaci či ohraničení.
Neurotický jedinec má malou nebo žádnou vnitřní míru svobody i kontroly. Proto vůli k moci neustále potřebuje dohánět ve vnějším světě. Jeho hon za vůlí k moci nikdy nekončí, naopak se ještě posiluje, dokud nedosáhne intenzitu kontroly/svobody, která dokáže aspoň dočasně zaplnit jeho vnitřní bolest, která oklešťuje nedostatek jeho vnitřní svobody/kontroly.
Psychicky zdravý jedinec, který je již vůlí k moci načerpán, nenachází nic, k čemu by se mohl dál upnout. Nachází pouze prázdnotu. Pokud se jí nezalekne a vydrží s ní tak pochopí, že tato vnitřní prázdnota je zdrojem jeho klidu a jeho spokojenosti. Z tohoto místa pak zůstává tam, kde je, nebo začíná „rozdávat“ ostatním, jelikož je to už to jediné, co dává smysl, respektive to jediné, co zbývá.
Většina lidí tohoto momentu v životě nikdy nedosáhne kvůli vlastním neuroticismům. Vůle k moci se stává celoživotní dílo převlečené za různé potřeby, materiálno, kariéry, koníčky, zájmy, zážitky, fantasmagorie a až v pokročilém věku, kdy je organismus vyčerpaný a mysl unavená, neurotikovi dochází, že nic z toho nemělo význam.
Zvláštní kategorií je vůle k moci neurotika, který se rozhodl jít na terapii. Toto je zdravá vůle k moci – tento člověk pochopil, že za nedostatkem jeho vnější svobody a kontroly může nedostatek vnitřní svobody a kontroly. Takový člověk je na dobré cestě vysvobodit se z neustálého následování vůle k moci a místo toho nalézt vnitřní prázdnotu.
Vnitřní prázdnota je přirozeně nepříjemná i pro psychicky zdravého člověka. Od narození je vnitřní prázdnota signálem, že je něco špatně a miminko se rozpláče. Vnitřní prázdnota je totožná se strachem ze smrti. Později je vnitřní prázdnota interpretována jako nuda. Dotknout se vnitřní prázdnoty znamená dotknout se své perfektní samoty a svého vědomí v nejčistší, ničím nezanesené formě. Krok k vnitřní prázdnotě je jedno z nejdůležitějších sdělení Buddhismu.
U neurotika je krok k vnitřní prázdnotě spojený s příliš velikou bolestí a strachem. Z toho důvodu neurotik neustále utíká k něčemu jinému. Vůle k moci u neurotika nikdy neskončila a proto neurotik neustále něco hledá, za něčím se žene, po něčem touží a něčeho chce dosáhnout, ve 40 letech, 50 letech a dále, ve věku, kdy podle Klubů neurotiků by se člověk měl stát hlavně inspirací mladší generaci. To se ale neděje, místo toho, zdá se, je každá další stará generace horší, než ta předchozí.