Chybí mi sociální život, který jsem měl, když mi bylo okolo 20 let. To už je téměř 20 let zpátky. Teď jsem ale úplně jiný člověk a uvědomuji si, že ten samý sociální život by mě už nejspíš nijak nesaturoval.
Už je to mnoho let co chodím na terapii a teprve ve svých 38 letech se přibližuji ke svému dnu. Už to dno vidím. Už vidím, že tam toho víc už není. Krajinu svých velikých bolestí už mám celou zmapovanou a jsem teď v procesu vychozování nových cestiček a cest, protože mít krajinu zmapovanou ještě neznamená, že se v té krajině dobře orientuji. Ale už vím, že jsou to všechno místa, ve kterých jsem na jedné z předchozích terapií už byl.
A jedna velká bolest je moje samota, moje vnitřní samota. Ve 20 letech jsem byl od této bolesti tak daleko, že jsem raději šel k lidem, než od nich, protože být bez lidí bolelo, aniž bych věděl proč.
Teď vím, že být sám je jedna velká bolest, kterou jsem si musel projít a pod ní se nacházela úplně opačná bolest, a to strach z lidí. Se ženou na mateřské, práci z domova a 8 měsíčním synem mi samota opravdu nehrozí.
Ve své hlavě mám ao sobě představu, že nové mezilidské vztahy jsou pro mě opravdu děsivé a je proto lepší zůstat sám. Zdá se mi ale, že to není jen negativní věc. Točit se okolo své samoty mi umožňuje lépe si všímat různých nezdravých impulzů, které ohledně vztahování mám (něčeho dosáhnout, něčím se předvést…). Dále díky samotě víc poznávám sám sebe. Vidim, že mi dělá dobře psaní o filozofii, o sobě, přemýšlení nad těmi tématy….vidím, že to je něco skutečně mého, po tolika letech hledání čehokoliv, co bych opravdu za své mohl považovat.
Nechce se mi z toho vystupovat. Vidim, jak ty nezdravé impulzy, chtít být zajímavý, touha zaujmout, touha přitáhnout pozornost…jak tyto impulzy mě tlačí, abych něco udělal, nějaký projekt, abych začal „tvořit něco užitečného pro ostatní“…ale vidím, že je to past. V tuhle chvíli toto není moje cesta. Všechno je to velice jasné a zřetelné, jakmile se opřu o svoji samotu, o svoje vědomí a totalitu, najednou se jakékoliv vztahování zdá nebezpečné, zbytečné, otravné. Moje rodina mi absolutně stačí. S nimi už nikdy sám nebudu.