Ve článku Deníku N je následující text součástí rozhovoru s jakousi Vášáryovou.
Jak můžete porazit Babiše, Macinku, Turka, Schillerovou, Havlíčka a já nevím koho dalšího?
Jak?
Humorem, protože jestli se populisté něčeho šíleně bojí, je to humor.
Já si myslím, že je naivní představa, že humor v dnešní době něčemu pomůže a ten trend se bude zhoršovat, nikoliv kvůli tomu, že by humor na populisty nefungoval, ale kvůli zhoršujícím se kolektivním neurózám.
Vyžaduje to, myslím si, čím dál tím větší odvahu jakéhokoliv člověka se „s humorem“ postavit jakémukoliv populistovi, protože jakmile je psychopatický populista u moci, je už vlastně pozdě. Zdá se mi, že je to jakýsi ideál popisující ne nějaký imperativ ale nekonečnou smyčku opakující se v celé historii lidstva: krutí a zlí vládci, které už mohou svrhnout jenom moudří klauni, kterých se vládci bojí.
Dnešní doba ukazuje, že krutí vládci – psychopaté a neurotici – jsou populisti, pracují efektivně s marketingem a nějaký humor na jejich osobu je skutečně nezastaví. Opřou se o argument, že jim tisíce, statisíce, miliony lidí věří. Sami sebe o tom přesvědčí a otočí to celé proti humoristovi. Babiš, Macinka, Turek, Schillerová, Havlíček – to je úplně jedno, tito lidé jsou u moci kvůli globálnímu neuroticismu a díky globálnímu neuroticismu funguje populismus.
Nejde o to, že by většina lidí nějak hloupá. Inteligence je podle mého názoru Gaussova křivka a průměrný člověk má průměrnou inteligenci.
Průměrný člověk je neurotický. Neuroticismy omezují jeho sebereflexi, obrňují jeho ego, vyvolávají strach, zvyšují reaktivitu, podrážděnost a stres.
Pokud tedy pomůžeme neurotikovi zbavit se jeho neuróz, znamená to, že zvýšíme jeho seberflexi, snížíme ego a snížíme strach?
Ne.
Neurotikovi nelze pomoct zbavit se neuróz. Neurózy jsou součást jeho identity a to nelze změnit zvenčí, to může změnit jen neurotik sám.
Neurotika nelze o zbavení se neuróz ani nijak přesvědčit. Přímo ani nepřímo, každý člověk je extrémně citlivý na jakoukoliv konfrontaci své vnitřní identity a snažit se někoho konfrontovat, že je takový a nějaký a měl by být jiný je marná.
U neurotiků ale existuje jedna naprosto univerzálně fungující brána do hloubky jejich vědomí a to je zrcadlení jejich chování, jejích slov, jejich činů.
Zrcadlení vyžaduje, že vás musí neurotik poslouchat nebo zrcadlení přečíst. Není nutné, aby se s neurotikem vedl dialog, dokonce není ani nutné, aby se ten, kdo zrcadlí, se s neurotikem znal nebo viděl. Zrcadlení je sdělení jedním směrem.
Co je zrcadlení? Nejde o opakování slov, jak by možná název napovídal. Je to základní nástroj používaný v terapii. Terapeut opakuje to, co mu klient řekne ale často v širším kontextu jeho osobnosti, zejména pokud terapie už trvá déle a terapeut už svého klienta a jeho traumata poznal.
Klient dostává zvnějšku popis o sobě a tento popis je z přirozené lidské povahy konfrontován s představami, které o sobě klient má. Tyto představy jsou svázané s traumatem, identitou a dalšími neuroticismy, zrcadlení tak může klientem dost otřást ale v kvalitní terapii je klient celým procesem citlivě proveden a na jeho konci bude více integrovanější a méně neurotický.
Jak zrcadlit neznámé lidi ve veřejném životě?
Velmi jednoduše. Spoustu neuroticismů lze dobře obecně popsat a tedy i dobře zrcadlit. Úlohou zrcadlení není terapie, úlohou zrcadlení dle Klubů neurotiků je vyvolání vnitřního pohybu.
Jak zrcadlit? Záleží na tom, jak dobře známé své posluchače či čtenáře, jednoho nebo více v kontextu kultury, ve které žijeme. Bez jakéhokoliv dalšího kontextu lze zrcadlit takto:
- Chováš se hrozně, protože se k tobě v dětství chovali hrozně.
- Nesnášíš sám sebe, protože s tebou byli rodiče nespokojení.
Jenom tyto dvě tvrzení plošně na většinu neurotiků zapůsobí, minimálně v českém prostředí, ke kterému bych ještě přidal:
- Neumíš si sám za sebou stát, protože maminka chtěla, abys byl poslušný kluk.
Myslím si, že tato obecná zrcadlení lze zkatalogizovat. Nejenom to, lze vytvořit celou příručku, která pojmenuje různé neurotické životní situace ve kterých lze nejobvyklejší zrcadlení použít.
Je důležité zopakovat, že pointou zrcadlení není neurotika změnit ale vyvolat v něm pohyb. Obecná tvrzení, jako ta výše, se samozřejmě netrefí vždy ale pokud se ve společnosti budou často používat a opakovat, bude to mít funkční, plošný efekt na většinu neurotiků.
Proč by zrcadlení mělo fungovat?
Jedno zrcadlení může v neurotikovi vyvolat příliš pohyb, který k ničemu nepovede. Opakovaná zrcadlení ale mají větší šanci něco udělat protože obrnit se před zrcadlením není totéž, jako obrnit se před nějakými náhodnými urážkami. Neurotik, na kterého ta tvrzení platí, musí vynaložit podstatně vyšší energii pro obrnění se před zrcadlením. Pokud se ho totiž zrcadlení týká, musí začít lhát sám sobě, že to tak není. To je také pohyb, byť negativní – tato lež vyžaduje energii a obětování této energie zvyšuje jeho neuroticismus a zároveň potenciál dalšího zrcadlení. Čím horší neurotik, tím vyšší potenciál, tím vyšší napětí a tedy i vyšší šance k pozitivnímu pohybu.
Aby zrcadlení efektivně působilo na celou společnost, musí být součástí společenské kultury a zvyklostí. To má v sobě další rizika ale celkově se to vyplatí. Klub neurotiků by chtěl, aby sebereflexe byla kulturní/zvyklostní záležitost stejně jako chléb s máslem a marmeládou protože jedině tehdy se sebereflexi nelze vyhnout.
Jak dostat zrcadlení do společnosti?
Zrcadlení nelze do společnosti dostat napřímo. Klub neurotiků je hnutí, které primárně nepromlouvá přímo k neurotikům ale k psychicky relativně zdravým lidem a k vyléčeným neurotikům, zejména k řečníkům, novinářům, politikům, kteří se s myšlenkou a filozofií klubu neurotiků ztotožní. V tuto chvíli je Klub neurotiků prakticky neviditelný a popsaný pouze v češtině na mém osobním webu který nemá absolutně žádné čtenáře. Tak snad jednoho dne.