Myslím, že jsem konečně našel video s promluvou od Krishnamurtiho, se kterým fundamentálně nesouhlasím. Už jsem se začal bát, že jsem odhalil dalšího gurua, kterému úplně všechno sežeru.
https://youtu.be/UhCQTMqt-0w?si=PcgYFVs_vG1vz2ga
Krishnamurti zde mluví o tom, že bolest je součást našeho vědomí. Bolest, kterou jsme v životě zažili, bolest způsobená rodiči, spolužáky, celým světem. A dává recept na to, jak se té bolesti zbavit úplně, beze zbytku. (without leaving a mark).
Stačí se na tu bolest soustředit, opravdu se do ní ponořit a věnovat se ji.
Stejný recept dává na vztahovou závislost (attachment) na partnerovi, Ježíšovi, sektě a podobně. Stačí se opravdu soustředit, celým svým vědomím, odkud se ta závislost bere a tím se ji zbavit.
A teď kritika.
Souhlasím s tím, že bolest je součást našeho vědomí ale zbavit se bolesti beze zbytku jednoduše nejde, právě proto, že bolest je součást našeho vědomí.
Pokud mě něco bolí a soustředěním se to rozplyne, pak to nikdy nebyla opravdová psychická bolest, spíš nepohoda, nepříjemnost, jako když se člověk zhurta kopne do prstu u nohy. Taková bolest se také časem rozplyne, naprosto, beze stopy.
Traumatická bolest a opakované traumatické bolesti způsobené v dětství nelze nikdy zahojit beze stopy. Lze je zahojit, ale ne beze stopy. Zůstane po nich jizva, stejně velká, jako původní rána. Promluva Krishnamurtiho vede k tomu, že neurotik sám sebe přesvědčí, že žádná bolest neexistuje – což je jedna z neurotických strategií, jak se bolesti vyhnout.
Krishnamurti mluví o rozpuštění identity, stejně jako celá buddhistická tradice všude na světě.
Identita filozoficky neexistuje. Jakmile se na svoji identitu začneme koukat otázkou tak zjistíme, že nenacházíme absolutně nic. Toto je skvělá technika pro sebereflexi a kontemplaci nad sebou samým.
Naše identita je však psychologická nevyhnutelnost, nelze se jí zbavit, je součástí našeho vědomí. Nakolik je naše identita nabobtnalá různými strategiemi sebezáchovy, reaktivitou na různé situace, ve kterých je patrná jakási silná svázanost se svojí identitou/egem, to je určeno silou traumatu. Čím větší neurotik, tím mohutnější obranyschopnost jeho vlastní identity, jeho ega.
Krishnamurti to vidí úplně špatně, stejně jako celá buddhistická tradice. Filozofický pohled na identitu není celý obrázek, nelze skončit u toho, že při tázání se identita rozpouští.
Každý máme identitu, každý někým právě teď zrovna jsme. Jsem nikoliv proto, že mám identitu ale proto, že jsem, moje existence je mi už daná. Když se dokazujeme na identitu, nenacházíme ji, ne proto, že by nebyla ale proto, že se ptáme z identity. „Kdo jsem já?“ je skvělá, osobně filozofická ale i psychologická otázka na poznání sama sebe, protože touto otázkou nacházíme pouze obranu identity, nikoliv identitu samotnou.