Svoboda je takové to slovo, které má odlišný význam v každé věkové kategorii.
Zprvu, po narození, toto slovo ani neexistuje a ani existovat nemůže, ba dokonce nesmí. Deklarace lidských práv říká, že každý se rodí svobodný co do důstojnosti a práv ale když to tvrzení rozebereme do detailu, nedává to moc smysl.
Novorozenec je zcela závislý a zůstává zcela závislý jako batole a jako dítě ještě několik let. Pokud mu dáme v jakékoliv fázi tohoto vývoje jakoukoliv „svobodu“ tak dříve nebo později zemře. Žádné morální zarámování svobody není u dítěte možné.
„Svoboda co do důstojnosti a práv“ implikuje, že každý má po narození stejný nárok na důstojné zacházení a na stejná práva jako všichni ostatní. Proč to ale tedy nebylo napsáno takto explicitně? Protože pokud to vezmeme doslova, pak „svoboda co do důstojnosti“ říká, že ihned po narození se ke každému musíme chovat důstojně. To zní chvályhodně ale okamžitě to vyvolává otázky ohledně výchovy. Co je ještě důstojné a co není důstojné při výchově dítěte, jak tohle může někdo vůbec chtít definovat jinak, než v psychologickém či pedagogickém kontextu?
Ale to už se nezabývám svobodou ale kritikou deklarace z roku 1948. Pointa je: každý nový živý lidský jedinec neexistuje v žádném smysluplném kontextu svobody. Každý nový člověk je naprosto závislý a bez péče zahyne. Důležitý dovětek by zde ale měl ještě být: bez láskyplné, emočně plné, přítomné, laskavé, přijímající péče, bez absolutně žádného hřejivého prvku lidskosti, sice nový člověk nezahyne, ale dramaticky se sníží jeho možnost žít kvalitní život, stane se z něj neurotik, který k celkovému blahobytu na světě přispívá negativně, negativně ovlivňuje lidi okolo sebe a dělá rozhodnutí s negativním vlivem. Tyto psychologicky negativní vlivy umožňují psychopatům cestu k moci, jelikož neurotický jedinec je jednoduše ovlivnitelný, a tedy překročitelný, silnějším, ambicióznějším neurotikem nebo psychopatem.
V životě novorozence, batolete, dítěte, je logika úplně opačná. Dítě nepotřebuje svobodu ale péči. „Svoboda co do důstojnosti“ by se měla přepsat na „Svoboda co do pořádné rodičovské péče, hřejivosti, empatie a kvalitní výchovy, abychom redukovali svět neurotiků, psychopatů a dalších vyšinutých jedinců, kteří chtějí všechno zničit a všechny ostatní vzít do pekla sebou“.
Jednoho dne se s dítěte postupně začne stávat puberťák. Do vědomí člověka přichází svoboda jako koncept. Je to nevyhnutelná, přirozená fáze, kdy jedinec ještě potřebuje péči ale zároveň se snaží nalézat svou vlastní svobodu a nezávislost na rodičích.
K téhle fázi ale nemůže dojít příliš brzo. Pokud je dítě ještě dítě a ještě se k pubertě nedostalo, není možné jej ke svobodě – tedy nezávislosti na rodičích – nutit, musí k ní přicházet postupně a přirozeně samo. Stejně tak tomu ale rodič nesmí bránit příliš úzkostlivou péčí a shazováním touhy po svobodě jako něčeho nezodpovědného. Toto je ale hlavně téma vývojové psychologie, ne této analýzy.
Z puberťáka se postupně stane dospělý člověk ale tenhle přechod už je hůře generalizovatelný na nějaké obecné pravdy o svobodě, vyjma jedné a to je závislost na rodičích. Materiální závislost na rodičích v dospělosti je téměř vždy obrazem nesvobody. Psychologická závislost může být nesvobodná, neurotická ale do určité míry je přirozená.
Psychicky zdravý jedinec, který prožil psychicky dobré dětství, se od svých rodičů nemá potřebu nějak dramaticky odpojovat. Proč by to dělal? Stále je se svými rodiči v přirozeném a zdravém kontaktu. Zde význam svobody musí být opačný – svobodný je ten, kdo je v dospělosti se svými rodiči v pozitivním vztahu, jelikož traumata z dětství způsobená rodiči dělají z lidí neurotiky, kteří jsou s rodiči v dospělosti v neurotickém nebo žádném vztahu ale bez terapie jsou stěží svobodní jen sami se sebou, natož se světem.
Neurotický jedinec dělá vůči svým rodičům dramatická rozhodnutí, často i opakovaně. Pro neurotika je psychická svoboda na rodičích důležitá, v tomto případě jde ale o projev velké vnitřní bolesti a tedy nesvobody, jelikož trauma daného jedince silně ohraničuje v jeho možnostech žití kvalitního a vztahového života.
Dostáváme se konečně k tématu, co to vlastně ta svoboda je.
Politická svoboda, svoboda povolání, svoboda kulturní, svoboda projevu…to jsou všechno jakési kontextuální svobody, které spolu ani nemusí mít žádný společný základ. Jednou může svoboda znamenat omezení, jindy osvobození, jindy přijetí, jindy odmítnutí. Nic z toho není pro mě zajímavé ani podstatné. I když může jít o zajímavé myšlenky, prakticky dochází jen k tomu, že se nějací neurotici snaží přesvědčit jiné neurotiky o nějaké neurotické agendě.
Svoboda je hluboce psychologický fenomén a pouze taková svoboda má význam. V textu výše jsem ukázal, jak se svoboda člověka týká a jak v člověku vzniká, od narození, přes pubertu, až po dospělost. Na vztahu s rodiči jsem ukázal, kde se skutečná svoboda nachází.
Svoboda je vícedimenzionální prostor možností ve vědomí každého jedince. Dimenze jsou různé a někdy kombinovatelné: ovládané jazyky (1 nebo 5 jazyků), fyzický pohyb (atlet nebo pecivál), znalost oboru (laik nebo inženýr). Toto jsou, dalo by se říct, jakési dimenze mysli a umu.
Ale také jsou dimenze bytí: vztahovost, emoční bohatost, empatie, uvolněnost, vnitřní klid, autenticita, integrita, nereaktivita, přítomnost (neodpojování), zdravé hranice, zdravé sebevědomí.
Dimenze bytí jsou mnohem zajímavější než dimenze mysli a umu a jenom těmi se budu zabývat. Protože pouze svoboda vlastního bytí je skutečná svoboda která je hodna pozornosti. Svoboda mysli a umu je jediná svoboda, která je na svobodě bytí zcela nezávislá. Světově známý a proslulý vědec s PhD může být vysoce neurotický a tedy vnitřně nesvobodný, stejně tak může být vnitřně velmi vyrovnaný, klidný a spokojený a tedy vnitřně svobodný.
Svoboda v dimenzí bytí a v dimenzi mysli mají předpoklad, že člověk má zajištěné základní potřeby a má k dispozici aspoň základní existenciální komfort přežití. Nemůže být o svobodě vůbec řeč, pokud řeším otázku přežití.
K tomu mám jeden dodatek: otázka přežití je snad jediná otázka, ve které jakýkoliv neurotik dokáže překonat, potlačit nebo jakkoliv vynechat své neuroticismy, bez ohledu na sílu neuroticismů.
Existují neurotici, kteří jsou v roli oběti, kteří si rádi stěžují, naříkají, jak se nemohou uživit, ale to jsou jen dramatické projevy neurotiků, kteří se již o své základní potřeby postarali a teď se věnují neurotické potřebě být v roli oběti. Schopnost a vůle k přežití je však v člověku velmi silná a přemůže jakákoliv traumata, jakékoliv neuroticismy. Pokud někdo prosí o jídlo, předpokládám, že má hlad a ne, že jde o neurotické chování.
Jakmile jsou základní potřeby zajištěny tak teprve potom se může člověk pohybovat ve své svobodě, v dimenzí bytí a v dimenzi mysli.
Dimenze mysli a umu nemůže být neurotická. Když se naučíme jazyk, ovládaneme nějaký druh činnosti atd. tak to nemá žádnou formu neuroticismu. Buď to umím, nebo to neumím a nemůže o tom být řeč.
Dimenze bytí, tedy svoboda bytí, je rozsah možností, které jsou neuroticismy a traumatem omezené. Neurotik je nesvobodný v takové míře, v jaké jej ovládá jeho minulost, jeho bolesti a neintegrovaná traumata.
Svobodný člověk je klidný, spokojený a integrovaný. Rozsah jeho možností je obrovský. Jako kdyby dokázal vždy adekvátně reagovat na každou situaci. Je nositelem vnitřního ticha a silné vůle. Je autentický, klidný, empatický, nereaktivní ale zároveň pozorný, definiční, ohraničující. Je neuchopitelný, nedefinovatelný, je nemožné jej přiřadit do jakékoliv škatulky či jej jakkoliv označit, protože jeho přijetí jeho vlastního bytí je tak totální, že je schopný si dovolit pohybovat se ve svém bytí libovolným směrem, bez závislosti na představách ostatních i jeho samotného. Svobodný člověk neví, kam jej jeho svoboda dostane ale zároveň ví, že je přesně tam, kde má být, aniž by o tom jakkoliv uvažoval.
Neurotik má možnosti svého bytí omezené a proto není svobodný. Rozsah jeho možností je limitovaný. Reaguje neadekvátně; je příliš emotivní nebo příliš odpojený. Jeho vnitřní svět je buď unavující chaos nebo unavující řád. Jeho osobnost je lehce definovatelná, zaškatulkovatelná. Je jednoduché o něm říct, že je to člověk s takovým a takovým charakterem – jako neurotik je ohraničený a proto definovatelný, podobně jako slovo s konkrétním významem např. „telefon“ oproti slovu se širokým významem jako třeba „svoboda“. Vnitřně nemá příliš možností a pohybuje se ve vyjetých kolejích, které zná a nemá moc odvahy z kolejí vybočit, to je rizikové. Ve vyjetých kolejích splňuje představy, které má sám o sobě. Snaží se vždy svůj život predikovat a plánovat ale nikdy si není sám sebou jistý, jelikož pohybovat se pouze v kolejích svého vlastního plánu nepřináší nikdy radost ze života.