Pořád cítím nejistotu, nejasnost jako nepříjemnost a snažím se dohnat sám sebe ve všem co bych měl nebo neměl dělat nebo snad i psát při psaní tohoto textu. Pořád je tam nějaké napětí, strach z toho žít aspoň trochu sám sebe, možná prostě jen být v klidu a nechat se inspirovat čímkoliv, co zrovna přijde.
Přál bych si, abych nemusel pracovat. Musím se při práci soustředit a vadí mi, že musím svůj život dedikovat něčemu jinému, než sobě. Že nemám čas abych se mohl zastavit a nechat věci, aby přišly ke mně. Chtěl bych znovu zažít nudu. Chtěl bych si dopřát pocit svobody v tom, že mě nic jiného netlačí a mám svobodu v tom být čím chci být…nebo aspoň být s tím, co přijde. Samo, ke mně a ze mně. Práce mně o toto okrádá.
Místo toho je moje mysl plná témat okolo práce. Štve mně to. Nedokážu se od toho odprosit, moje mysl to nedokáže oddělit nebo vytěsnit, funguje na setrvačnost a abych o práci přestal přemýšlet tak potřebuji být tak den nebo dva bez ní. Štve mě ta setrvačnost, nedokážu se bez ní orientovat na cokoliv jiného.
Přemýšlím nad některými věcmi. Jako nad chtěním, hladem po činnosti, hladem po významu, jasnosti. A přemýšlím o životě bez tohoto hladu. A někdy skrz mě prostoupí, jako velmi ostrý nůž v mé mysli, jasnost, jistota, snad by se dalo říct i osvícení, něčím je to trochu někde nepříjemné, skoro jako kdyby šlo o skutečný nůž…ale moje tělo se uklidní, uvolní, zjistí. A hlas v mé mysli říká jasné: stop, konec, přestaň, zastav, nech toho. Hlas uklidnění ale i ráznosti a rozhodnosti. Ostrý a něčím nepříjemný ale přesto uklidňující. Nejsem si jistý, jestli ta nepříjemnost je nějaká povaha toho hlasu nebo vnitřní přirozený odpor ke změně. Možná obojí.
Potřebuji takhle přemýšlet. Potřebuji hledat svoji identitu, zas a znova. Poslední dobou stagnuji…možná jsem si potřeboval odpočinout od neustálého hledání. Ještě jsem nedosáhl vnitřního klidu, zdaleka ne. Ale už jsem rozhodně na míle vzdálený od neustálé vnitřní paniky.
Poslední týdny jsem se trochu sám před sebou ztratil ale nejsem si jistý, jak moc to je důležitý. Zdá se mi ale, že někdy nacházím sám v sobě identitu, která je mi příjemná, nebo která je v souladu. Možná to ani není žádná identita, možná je to prostě jen projev vnitřního klidu a související identita je už jenom důsledkem.
V posledních týdnech jsem ale cítil větší klid. Stagnaci, možná, ale klid. Terapie funguje, má vnitřní úzkost stále polevuje. Není úplně pryč, stále hledám, co dělat správně, čas od času, ale nacházím i hlas jistoty, který jsem už zmiňoval.
Hledám obhajobu, sám před sebou, hledám ještě stále obranu sám před sebou, přes neurotickým hlasem, aspektem, který mě nesnáší, ve kterém nesnáším sám sebe. Hlas, který stále jasně a jednoznačně proklamuje, jak dělám všechno špatně, jak jsem naprosto k hovnu, jak není nic dobře a jak jsem naprosto selhal úplně ve všem. Tenhle hlas mě stále dokáže přesvědčit. Stále mu dokážu uvěřit. Ale ozývá se stále méně a méně. Je přesvědčivý méně a méně. Terapie funguje.