O (ne)determinismu

Pokud je svět deterministický, Bůh existuje. Pokud svět není deterministický, magie existuje.

Ani jedno ale není dosažitelné, poznatelné, odhalitelné. Bůh a magie jsou ale užitečnými prostředky poznání nás samotných.

Bůh

Bůh je prostředkem k odhalení vlastní pokory, k překonání sebe sama jako bytosti ve světě, ve kterém nejsem jeho středem. Psychicky zdravé vnímání boha je takové, ve kterém člověk odhaluje sebe sama, ego a já, jako součást něčeho většího. Díky bohovi nacházíme uvolnění v nevyhnutelnosti života ale i v jeho pomíjivosti, která nás vrací k sobě a připomíná nám, co je opravdu důležité. Determinismus a bůh jsou prostředky k vlastní integritě skrz odmítnutí ega jako středu všeho, k připomenutí našeho bytí jako k účasti ve větším celku, přijetí vlastní zodpovědnosti ve vztahu ke světu a uvolnění se v pomíjivosti všeho, k čemu se upínám.

Neurotik nikdy boha neuzná, nepřipustí nebo z něj udělá téma svého ega, téma sebe sama.  Buď ego boha vyloučí, potvrdí sebe sama jako střed, nebo boha zveličí, zprivatizuje: můj život je osud dle boha nebo klidně i „jsem bůh“.

Přitom je to naprosto prázdné slovo samo o sobě, opravdu pouhý prostředek k sobě, k ničemu jinému. Bůh není entita, není vně ani uvnitř. Je to užitečné slovo které lze jednoduše a srozumitelně použít a odhalit skrz něj vnitřní svět.

Magie

S magií je to podobné. Magie a nedeterminismus jsou prostředky k překonání strachu z existence a pro nalezení sebe pro sebe, pro pojmenování vztahu a odvahy k životu.

Magie je ztráta kontroly nad, neschopnost ale i naprostá nemožnost uchopit, ukotvit, zastavit či znehybnit. Zase je nutné připomenout: je to jenom slovo, které je nutné použít jako prostředek ke zkoumání sebe sama.

Psychicky zdravé vnímání magie je připravenost ale i uvolněnost v nebezpečí a v nečekaném a neznámém. Strach je součást lidské přirozenosti a magie nás učí jak se strachem zdravě zacházet. Neustále nám připomíná, že vnější svět je reálný, veskrze mimo jakýkoliv nás dosah a naše fyzická realita je jeho součástí. Nemůžeme z vnějšího světa odejít jinak, než skrz smrt. Můžeme se v něm schovat, schovávat, nebo válčit a zabíjet – s realitou toho, že jsme naživu ve světě, nic ale neuděláme.

Magie nám připomíná, že nic ve vnějším světě nemáme pod kontrolou a naše schopnost kontroly ve vnitřním světě je potřebná ale drasticky omezená.

Zatímco u boha zjišťujeme, že Bůh se projevuje skrz vnější i vnitřní svět, že naše já je jen jakýsi vedlejší produkt který nám ve vnímání boha spíše překáží, u magie je situace v protikladu.

Vnejsi svět je magický a tedy nekontrolovatelný, neznámý, neodhalitelný a nečekaný. Nebezpečný, ale i úžasný. Obsahuje vše, co mě může zabít ale i povznést, ublížit ale i pohladit. Magický vnější svět je velmi reálný a můj kontakt s ním je totální.

V magickém světě, jehož jsem součástí, jsem já, sám za sebe a pouze sám za sebe. Nezbývá mi nic jiného než totální přijetí sebe, jelikož já jsem konečný v nekonečném světě, časově i prostorově. Přestože jsou v magickém světě i ostatní lidé, žádný člověk a i nikdo jiný nebo něco jiného nemůže žádným způsobem suplovat mé bytí.

Pokud musím přijmout sám sebe, pak nemám na výběr a musím přijmout život, který žiju, ve všech aspektech, i v těch omezujících či negativních, a zejména těch protikladných. Musím uznat svoji lidskou přirozenost, emocionalitu, racionalitu. Musím hledat přijetí jak ve svém uvolnění a klidu, tak i ve svém strachu a nejistotách. V magickém světě mi nezbývá nic jiného, než přijmout kompletní zodpovědnost (a ne vinu) za vše, čím jsem protože jinak nemohu na svět reagovat totálně a tedy adekvátně, vším, čím jsem.

Neurotik se k magii vztahuje ve dvou extrémech, podobně jako k bohovi. Oba extrémy jsou projevem strachu a příliš silného a obranými mechanismy navrstveného ega.

První extrém je „control freak“. Neurotik, který se snaží udržet kontrolu nad sebou samým a nad světem. Kontroluje a manipuluje vztahy, aby sám sebe udržel v bezpečí.

Druhý extrém je bláznivý ezoterik. Popírá svoji přirozenost a svůj strach a odmítá jakoukoliv kontrolu, žije ve velkém sebezapření jen aby nemusel přiznat, že vnější svět je nebezpečný a jeho strach je reálný. Vytváří imaginární konstrukce a strategie, kterými vysvětluje vnější i vnitřní svět, ve kterém neexistuje strach. Není skutečně se světem v totálním vztahu, pouze potlačuje svůj vlastní strach.

Napsat komentář