Násilí v tomto článku je myšleno jako fyzické napadení jedince se záměrem ublížit, zranit či zabít. Vysvětlím násilí s filozofického a neurotického hlediska a násilí pohledem Klubu neurotiků.
Jakýkoliv kladný či pozitivní výchozí postoj k násilí je vždy projevem neuroticismu.
Pozitivní postoj k násilí
Zastávat násilí z jakéhokoliv důvodu je vždy pouze projev strachu a mých vlastních neuroticismů, které brání moji vachrlatou identitu postavenou na vrstvách neurotických strategií. Vidět násilí jako prostředek k dosáhnutí čehokoliv může pouze člověk, který v důsledku vlastních neuroticismů selhává ve vztazích a základních sociálních interakcích. Vzhlížení k násilí je projevem potlačené empatie v důsledku neléčených traumatických zkušeností.
Filozoficky lze jakýkoliv postoj k násilí relativizovat, protože žádný výchozí postoj k násilí neexistuje. Takže ani nic jako pozitivní násilí neexistuje, stejně tak neexistuje žádný morálně ospravedlnitelný pozitivní postoj k násilí. Tramvajové dilema není realita života. Teorie her je teorie strachu. Jakékoliv hájení pozitivního postoje k násilí je vždy projevem neurotické mysli plné strachu a neurotických strategií.
Negativní postoj k násilí
Odmítání násilí je však také projevem neuroticismu.
Žiju ve světě, který nemám pod kontrolou a tedy ve světě, který může páchat násilí na mě. Potřebuji násilí k tomu, abych se násilí ubránil a nebo mu předcházel. Pokud mi hrozí smrt či zranění, agrese a násilí je volba ospravedlnitelná z vyššího principu než z morálního.
Když Buddhu přišel zabít vrah, Buddha viděl podstatu neštěstí, ve kterém vrah žije, a odpustil mu. Vrah se rozplakal a stal se jeho žákem. Kdyby vrah byl psychopat, Buddha by buď utekl nebo by vraha zabil sám. To už ale buddhismus nepřizná, jelikož buddhismus žije v sebezapření posledního strachu.
Odmítání násilí je maska, ve skutečnosti je to projev absence vlastních hranic a potlačení a sebezapření svého posledního strachu, mé první a poslední identity, která je nerozpustitelná. Buddhismus mate lidi odmítnutím veškerého strachu a veškerého ega – jenže poslední ego a poslední strach, tedy identita jako moje existenci v tomto světě, je neoddělitelná část mého bytí. Problém tkví pouze v tom, že ego a strach umí bobtnat a vrstvit se dalšími strachy a dalším egem, jinými slovy neurotickým chováním, které životu neslouží. Co do rozsahu neurotického chování je buddhistický přístup pravdivý.
Válka a pacifismus
V osobním postoji nemá žádný přístup k násilí místo. Život je příliš bezpečný a příliš nebezpečný, aby dávalo smysl mít k násilí jakýkoliv osobní postoj.
Situace se ale mění když začneme uvažovat kolektivní násilí a války. Jakákoliv válka či kolektivní násilí je vždy a bez vyjímky důsledkem kolektivního neuroticismu. Žádný příčetný člověk nemůže nikdy akceptovat jakoukoliv formu kolektivního násilí jako prostředek k čemukoliv. Psychicky zdravý jedinec musí být pacifista, jelikož neexistuje žádný příčetný postoj, který by obhajoval kolektivní napadení.
Pacifismus ale nesmíme považovat jako obhajobu nebo hledání viníka. Některé války, jako ta na Ukrajině, mají jasného viníka, psychopatického a neurotického rusa. Ukrajina má právo na sebeobranu s veškerou silou, agresí a brutálností.
Většina konfliktů je ale střetem neurotických šílenců obklopených a zvolených dalšími šílenci. Žádný takový konflikt nemůže nikdy skončit.
Dokud právo válčit bude patřit šílencům, kteří toto právo obhajují mandátem od dalších šílenců, civilizace se nikdy válek nezbaví. Je ale naprosto podstatné pochopit problém – jakmile drží šílenci zbraně, tak už je pozdě.
Dnešní mediální a informační doba je přesycená krádežemi pozorností běžného člověka, ten se nechá lapit protože je neurotický a bez vlastní integrity. Uvěří šílencům, že nejsou šílení. Uvěří pohádkám, že dobro je zlo a zlo je dobro. Ale ne proto, že by byl „jednoduše ovlivnitelný“, to je vlastnost neurotické osobnosti. Ne proto, že by byl „líný se o něco zajímat“, to je jen projev neurotické apatie jež se projevuje jako absence odvahy zaujmout postoj.
Je třeba volit na běžného člověka a s jasnou, jednoznačnou a nekompromisní jistotou promlouvat k jeho identitě a zrcadlit jeho vnitřní svět plný traumatu, bolesti, neuroticismů, které tvoří kolektivní šílenství které dává největším šílencům jistotu a moc nad celou civilizací.
Když jako civilizace, jako lidská rasa, začneme všichni kolektivně bojovat proti neuroticismu, když redukujeme neurotické chování, nikdo pak žádné války začínat nebude.
Toto může trvat i několik generací ale dokud toto hnutí nikdy nevznikne, dokud budeme jako civilizace spoléhat jen na bohatství, technologický pokrok a demokracii, vše tak pomíjivé záležitosti, pak se nikdy nezbavíme rizika opakovaného úpadku civilizace, které si lidstvo způsobí samo.