Sexualita člověka je prostor mnoha důležitých souvislostí a tvarů v jeho vnitřní realitě. V sexualitě se odhaluje lidská individualita ale i jeho neurotičnosti.
Filozoficky je nejdřív nutné pojmout téma sexuality jako možnosti bytí. Není možné mluvit souvisle o vnitřní realitě osobní sexuality, pokud jasně nepřiznám barvy či prostor barev, který vidím ve vnějším světě.
To je vůbec možná první zajímavý poznatek o sexualitě. Zdá se mi naprosto intuitivní, jak moc o nás „názory na sexualitu“ odhalují. Není moc dobře možné mluvit přesvědčivě o ontologii a fenomenologii lidské sexuality, pokud jsem nenávistný homofob, tedy někdo, kdo má pohled na sexualitu velice omezený. Není možné a akceptovatelné téma filozofie sexuality otvírat z pozice imbecila.
Svůj pohled na sexualitu, biologickou, fyzickou, čerpám od Roberta Sapolskyho, z jeho přednášek a později i z jeho knihy Chování. Od Sapolskyho jsem dospěl k následujícímu názoru.
Biologická realita sexuality je příliš mnoho věcí naráz, všechny v určitém gradientu, v/na různých vrstvách biologie lidského organismu, každá jednotlivost má specifický význam a každá jednotlivost se před i po narození jedince může statisticky vychýlit nějakým způsobem, který může a nemusí mít vliv na mnoho různých fyziologických a/nebo psychologických aspektů osobní sexuality.
O sexualitě „objektivně“ nelze tedy říct absolutně nic. Biologická realita je příliš divoká, příliš komplexní a neuchopitelná. Jakýkoliv názor, který se snaží sexualitu objektivně ohraničit, je buď názor kteréna, nebo názor někoho, kdo sám již tytéž hranice překročil nebo průběžně překračuje. Ten kdo nejvíc hlásá nenávist k homosexualitě je velmi pravděpodobně sám homosexuál. Čím víc je tato nenávist protlačována a oznamována, tím pravděpodobnější je, že jde pouze o projev sebenenávisti a potlačení vlastních tužeb a fantazií. Tedy klasický, neurotický vzorec potlačování.
Teprve teď mohu začít psát o vnitřní sexualitě, protože už je jasné, že nemohu psát v tématu sexuality o ničem objektivním a že všechno je pouze můj pohled na věc, pohled heterosexuálního muže, který svoji sexualitu zkoumal z mnoha úhlů pohledu.
O sexualitě lze říct toto: sexualita je jednoznačně předem daná součást vnitřního prostoru člověka. Už zde se ale rozcházím z biologickou realitou. Asexualitu si představuji jako úplný opak: naprostá absence sexuality ve vnitřním prostoru člověka. Bohužel jsem nikdy žádného asexuála nepoznal a pokud bych jej poznal asi bych jej nejdřív dlouho podezíral z neuroticismu, než by mě o asexualitě vůbec dokázal přesvědčit. Musím tedy připomenout, že mluvím z pozice heterosexuálního muže.
Sexualita je předem daná tendence či soubor tendencí k určitému chování. Pokud by to ale bylo pouze takhle jednoduché, lidstvo by patrně vyhynulo jelikož lidská racionalita dokáže jakékoliv vrozené tendence jednoduše překonat, se sexualitou to ale tak jednoduché není. Soubor všech vrozených tendencí není nic jiného, než naše individualita, naše jedinečnost. Nechci psát „charakter“ protože charakter v sobě nese naučené zatímco individualita, temperament, jsou vrozené.
Oproti čemukoliv jinému, co tvoří individualitu člověka, je ale sexualita výjimečná propojením s fyzickým tělem a a s pohlavím, tedy fyzicky specializovaným orgánem který slouží výhradně sexualitě.
Mnohem důležitější je ale propojení sexuality s naší poslední identitou. Sexualita je pevně propojena s jádrem naší osobnosti, byť se mi zdá, že toto propojení s přibývajícím věkem slábne ale myslím si, že nikdy úplně nezmizí. V tomto článku odhalím další důležité vazby.
Vzhledem k této vazbě je sexualita člověka obrovským odhalením jeho povahy a jeho neuroticismů.
Sexualita, v jádru věci, jsou dva pohyby, zdánlivě proti sobě, spíš bych řekl ortogonální:
- pohyb k použití
- pohyb k lásce
Pohyb k použití
Ezoterická tantra by řekla něco jako mužský aspekt, plusová energie, dominantní energie. Je to touha, síla mobilizující jedince k použití, využití svého sexuálního orgánu na někom, s někým, potažmo i se sebou.
Proto je nutné částečně odmítnout Kanta a jeho tvrzení, že člověk nikdy nesmí být prostředkem ke splnění nějakého účelu, že člověk je sám o sobě cílem, tedy kategorický imperativ.
Se sexualitou je věc komplikovanější. Sexualita v nás zahrnuje tendenci se k druhému vztahovat jako k účelu za dosažením nějakého cíle. Člověk jako cíl sám o sobě je správný a jediný morálně ospravedlnitelný postoj rozumu ale člověk jako prostředek ke splnění cíle je přirozený postoj jedné polohy sexuality jako pohybu k použití.
Psychicky zdravý člověk přijal obojí. Člověk jako cíl je výchozí postoj, v sexualitě je přirozené se k člověku vztahovat jako k prostředku ke splnění sexuálního cíle. Oba postoje jsou proti sobě a v běžném životě je přirozené určité balancování mezi jedním a druhým a to v sexuálním kontextu ale i úplně mimo sexuální kontext.
Neurotické chování se projevuje jako přetrvávání v jednom postoji, neschopnost balancovat či jako extrémní postoj na v jedné nebo ve více dimenzích.
Neurotikem je ten, kdo přísně moralizuje o lidskosti a potlačuje svoji sexualitu, aby nemusel přijmout osobní pravdu o sexuálním použití.
Neurotikem je ale i ten, kdo se k lidem vztahuje pouze jako k prostředkům za účelem splnění nějakého jiného cíle a nikdy jako je svobodným lidem. Takových pošahaných šílenců je na světě příliš.
Pohyb k lásce
Ezoterická tantra by řekla ženský aspekt, mínusová energie, submisivní energie. Je to vyvrcholení empatie, miluji a jsem milován, oxytocin a endorfiny, srdce a láska.
Skutečný pohyb k lásce je pohyb směrem od amygdaly tedy směrem od strachu a tedy i od identity až dokonce od naší poslední identity. Tento pohyb ale není možný bez důvěry a zranitelnosti. Nejsilnější a nejhlubší láska je tedy láska, kde je důvěra a zranitelnost tak prostorná, že dovoluje vzdálení se i od poslední identity, posledního strachu. V takové lásce dáváme na pospas i svůj vlastní život, své vlastní bytí.
Pohyb k lásce je pohyb empatie, i když to zní nejdřív nelogicky. Empatie je schopnost cítit a vcítit se do druhého člověka. Není možné milovat, není možné prožívat lásku s někým, pokud se nedokážeme dobře do svého partnera vcítit a nalézt něco, čemu můžeme důvěřovat a čemu se chceme odhalit, čemu chceme být zranitelní. Pohyb k lásce se nemůže dít bez empatie, byť jakmile se pohyb k lásce uskuteční, jakmile existuje důvěra a zranitelnost, jako kdyby už nebylo potřeba něco hledat či něco hlídat, jako kdyby už byla brána lásky otevřená.
Vrcholem pohybu k lásce je důvěra a zranitelnost tak silná, že se člověk vzdálil i od své vlastní poslední identity. Ráj není to, co je za nebo před bránou ale to co bránou proudí v obou směrech mezi dvěma lidmi, byť je to, možná trochu cynicky a nemístně, čistě osobní proces tak je to zkušenost, zdá se mi, velice univerzální a konzistentně popisovaná velmi podobně každým, kdo něco takového zažil.
Je to vlastně velice zajímavé. Lidská identita, strach a vrstvy neuroticismů vytváří z každého člověka unikátní sněhovou vločku sraček, skrývající jeho skutečný charakter tvořený vrozenou individualitou. To, čemu normálně říkáme unikátní charakter a osobnost, je jen syntéza osobních šílenství a jakmile se z tohoto šílenství osvobodíme tak zjistíme, že to celé zas tak unikátní natož zajímavé vůbec není. Věřím tomu, že vrozená individualita je více difúzní a v gradientech, tvořena více jako impuls k něčemu/od něčeho, než jako tvrdá, neurotická hranice vytvořená traumatem a zkušeností. Individualita je skutečný charakter, kde proudí energie ven i dovnitř, zatímco to, co se normálně za charakter považuje, je jen soubor ohraničení tvořený traumaty.
Pokud ale máme to štěstí a přes všechny ty vrstvy debilit se dokážeme aspoň jednou v životě probojovat k pocitu lásky tak hlubokém, že se dokážeme aspoň na chvíli vzdálit nejen od svých navrstvených identit ale i od své poslední identity, tak je to moment, na který už znovu v životě nikdy nezapomeneme.
Všechna náboženství, všechny církve, jsou jen fanatické organizace, které se jedním či druhým způsobem snaží dosáhnout tohoto hlubokého pocitu lásky, ve kterém dochází ke vzdálení se od a tedy ke zdánlivému „rozpuštění“ poslední identity. Zatímco lze kultivovat toto vzdalování se, poslední identitu rozpustit nelze, o tom jsem už psal v jiném článku.
Pohyb k…
Sexualita jsou dva pohyby – pohyb k použití a pohyb k lásce. Tyto pohyby jsou ale pochopitelně samy o sobě na sexualitě nezávislé.
Pohyb k použití: začíná od mého vlastního těla. Chodím, dýchám, pohybuji se, používám své vlastní tělo. Pohyb k použití věci: jakákoliv lidská pracovní činnost, sexualita zde není ničeho součástí. A tak dále.
V obecném pohybu k použití neznám moc neurotických projevů. Jeden projev je nadávání na věci či jakékoliv jiné interakce s věcmi, jako by měly osobnost, duši, nebo cosi metafyzického (Jakákoliv metafyzika ve věcech je vždy projev neurotické mysli).
Pohyb k lásce je složitější. Ten je silně propojený s lidskostí, lidskou empatií, se vztahováním se. Lidská sexualita je s pohybem k lásce úzce propojená a ve světě sexuálního muže, autorem tohoto textu, naprosto nutná součást pohybu k lásce (čímž chci znovu zopakovat že vrozená asexualita je pro mě špatně uchopitelná).
Zdravý pohyb k lásce, myslím si, je zdravý výchozí postoj k životu. Pokud rozumím své poslední identitě a empatii, pokud v mém nervovém systému neexistují překážky, ztuhlosti, bolesti, pak mi nezbývá nic jiného, nic menšího ani nic většího, než úplné spojení se sebou a se světem (toto NENÍ ztráta poslední identity ale naopak její uznání).
Neurotický jedinec je v tomto ohledu jednoduše rozpoznatelný. Pohyb k lásce není jeho výchozí postoj k životu, pokud vůbec něco jako výchozí postoj k životu vůbec dokáže v sobě odhalit natož vydefinovat.
Nevím, jestli vůbec lze vyjmenovat všechny okolnosti, při kterých se projevuje neurotické chování, ve vztahu k tématu pohybu k lásce, jelikož tento pohyb souvisí se vším, co je doopravdy lidské.
Neurotický jedinec se k ostatním lidem doopravdy nevztahuje s láskou a důvěrou. Při nejlepším se lidem prostě vyhýbá (jako neurotický autor tohoto textu), při nejhorším se k lidem vztahuje jako k prostředkům k dosažení nějakého cíle.