Dnešní terapie byla velmi…ani nevím jaká, chce se mi říct objevná a snad by to i trochu byla pravda. Zapadly do sebe věci v novém kontextu.
Snažím se dělat věci správně. Je to moje peklo. Snažím se je dělat správně, protože chci přijetí od svého otce, které nikdy nepřijde. Celý můj vnitřní svět se točí jen kolem toho jednoho: soustředit se, abych mohl získat nějakou tu pozitivní pozornost od svého otce, potažmo od obou svých rodičů, a vyhnout se té negativní.
Chci udělat ty věci dobře a přijít na to, jak získat od svého otce uznání. Jenže otec už v mém životě dávno není.
Místo toho se snažím získat uznání…snad sám od sebe? Od abstraktního „někoho“…? Neustále na tom podvědomě pracuji, abych se vybrousil do dokonalosti jakéhosi objektivního důvtipu a inteligence, perfektní člověk, který je inspirativní, který je inspirací pro všechny okolo sebe.
Jo, snaha získat jakoukoliv pozitivní pozornost od mého otce se v mém životě transformovala do potřeby být inspirací. A tak se snažím „brousit se“ do podoby, která je pořádně vybroušená do „inspirativnosti“.
Jenže ono to nikdy nepřijde. Snažím se, snažím ale nikdy to tam není a nebude. Protože alternativou je bolest, hluboká bolest a smutek, že dělám něco špatně.
V mém nervovém systému vznikl ekvivalent. Cítím se špatně = dělám něco špatně. A proto jsem se rozhodl, že se „chci cítit se sebou dobře“ a cítit se se sebou špatně musím nějakým způsobem eliminovat, potlačit, ignorovat.
V posledních měsících mé terapie vyšlo najevo že už to nejde dál, cítil jsem se špatně permanentně. Na terapeutických sezeních jsem se učil s novou realitou se vyrovnat. Dnes jako kdyby spousta věcí docvakla na místo.