Ve slabších chvilkách i po tolika letech terapie se mi pořád vrací panika, co mám dělat, co dělám špatně, co jsem udělal špatně.
Posledních pár týdnů cítím, že nic v mém životě nedává hlubší smysl, od narození mého syna jsem už téměř rok v operativním režimu a nedaří se mi, nepřichází, nenacházím prostor nějaké hlubší spokojenosti, smyslu, satisfakce.
Snažím se zjistit, co dělám blbě. Když jsem sám se sebou tak trpím sám sebou. Nedokážu se uvolnit, cítit se se sebou dobře, být v klidu. A vše ostatní, starost o dítě, interakce se ženou, jako kdybych fungoval jen na automat.
A nedokážu přijít na to jak z toho vystoupit, co dělám blbě, jak se můžu cítit se sebou zase lépe. A nedostávám žádnou odpověď a pořád se opakuje nějaké moje vnitřní utrpení, nějaká vnitřní bolest, strach, že to nikdy nebude lepší, že už to takhle bude napořád, že už se to nikdy nezmění a začnu plakat stejně jako teď.
Od terapeuta vím, že se nemám soustředit na myšlenky ale na tělo. A kdykoliv to udělám tak trpím jak čokl, bolí to, cítím tu úzkost, to šílenství, ten chaos, ve kterém se nedokážu zorientovat, ze kterého nedokážu vystoupit a jediné co zvládnu je vrátit se k tuposti, otupělosti a související hrůze z toho, že to musím potlačit, polknout, zvládnout, vydržet.