V prosinci 2021 jsem byl jiný člověk. Samozřejmě jsme se potkali na Tinderu, neurotik jako já se nikde jinde seznamovat nedokáže.
V prosinci 2021 jsem sám sebe začínal trénovat v myšlence, že možná zůstanu sám, že žádný trvalý vztah nebo rodina na mě nečeká. Osudovému rande předcházelo jiné rande, které bylo jedno z nejhorších mých rande vůbec a jen posílilo moji myšlenku o samotě. Ještě ne rozhodně ale značně.
Jakmile jsme si dali match, chvíli jsme si psali a ze psaní se stal brzy telefonní hovor, několik z nich za sebou. Byla dobrá konstelace, asi jsem svoji budoucí ženu zaujal, z telefonních hovorů se stalo rande, pak druhé, pak mnoho dalších, pak přespávání, pak pravidelné přespávání až nakonec přistěhování se do mého bytu a po 2 letech svatba.
Až mnohem později mi došlo, jak je moje žena výjimečná a jak jsem já výjimečný pro ní. A jak se žádnou jinou ženou před tím jsem nic podobného necítil ani nezažil.
Měl jsem spoustu různých vztahů před tím. Můj první větší trval dva roky. Následoval můj nejdelší který trval 8 let. Obojí ale byly takové „mladé“ vztahy nevztahy, spíš nevztahy než vztahy. Tedy, vlastně spolu chodíme, ale vlastně chceme být svobodní. Vlastně se nám líbí spolu sex ale vlastně ho chceme mít s kýmkoliv. Mezitím bylo spousta neoficiálních a I lehce oficiálnějších vztahů, ty ale byly vždy krátkodobé, možná jsem se párkrát zamiloval do holek, které mi pak zlomily mé neurotické srdce plné nezpracované bolesti.
Ale abych to shrnul, než jsem poznal svoji ženu, tak jsem ani netušil, jaký vztah hledám. Sám pro sebe jsem neměl žádný vzor. Nevěděl jsem, jak vypadá dobrý, stabilní vztah, tedy vztah, kterému věřím a ve kterém chci být. I ten 8 letý vztah existoval jen proto, protože jsem nechtěl být sám…ona možná také ne, ale zpětně vidím, že kdybych nebyl tak neurotický, tak bych z toho vztahu odešel možná už po roce.
Místo toho jsem v tom vztahu ale zůstával celých 8 let dokud mi ona neřekla, že už se mnou končí. Zachránila tím nás oba. Já se z toho psychicky zhroutil. Brzy jsem zjistil, že se to stát mělo a že mi to pomohlo a že je dobře, že to skončilo, protože jsem se k ní choval opravdu hrozně. Ale dlouho, opravdu dlouho mi trvalo připustit, že to i přes to bolelo. Byl to velice drastický rozchod: první den mi to sdělila, druhý den už byla odstěhovaná. Bylo to dobře, že to udělala, možná i dobře, že takhle drasticky, přesto ji za to nesnáším, když si na to vzpomenu.
Následovaly 4 roky, kdy jsem se učil žít sám se sebou v samotě. Z toho rozchodu jsem se vzpamatovával tak půl roku a mezitím jsem se jak idiot zamilovával do jiných holek na Tinderu, které mi zlomily srdce znovu.
A přitom zpětně vidím, jak obrovsky nekompatibilní každá žena pro mě byla. Protože jsem neznal nic lepšího, protože jsem byl neurotický mamlas, rozhodně víc neurotický než dnes, tak jsem si myslel, že dělám prostě něco špatně, že většina mých rande prostě nevede odnikud nikam. Při nejlepším aspoň do postele jednou nebo dvakrát, ale pak už znovu nic, ghosting, ignore.
Nutno ale dodat, že teď taky zpětně vidím, že já jsem prostě a většinou těch žen ani být nechtěl a podvědomě jsem se je snažil od sebe odtlačit pryč. Chtěl jsem sex, chtěl jsem se milovat ale se žádnou ženou jsem si nedokázal ani představit něco trvalejšího, natož rodinu nebo děti. Přijde mi to absurdní, jak moc jsem se v některých případech tomu vztahu vyhýbal a pak se sám pro sebe divil, jak to, že ta holka už se mnou nekomunikuje.
Neviděl jsem to. Nevěděl jsem to. Byl jsem hodně zafixovaný na to randění protože i přes to, že jsem svoji samotu a strach ze samoty začal na terapii tématizovat tak představa stáří a smrti v úplné samotě a izolaci pro mě byla děsivější, než představa, že jsem v dalším nefunkčním vztahu se ženou, se kterou ani nechci být.
V té době jsem také ještě nevěděl, jak opravdu moc a moc v hajzlu na tom se svojí psychikou celkově jsem a že pořádná a nejbolestivější terapie mého života měla teprve ještě přijít.
A v listopadu 2021 byl match s mojí budoucí ženou, se kterou bylo všechno úplně jinak.
Náš úplný začátek byl celý takový pozitivní, milý. Popravdě, takový začátek jsem už i před tím několikrát zažil a pak přišel moment, ve kterém jsem to buď já posral (to se dělo často) nebo jsem začal cítit, že s tou ženou být nechci a nevědomě jsem se vůči té ženě začal chovat jako hovado načež jsem ji od sebe odpudil ale aspoň jsem s ní měl sex než jsem ji odpudil natrvalo.
Takže i přes pozitivní začátek jsem neměl velké naděje. Vůbec v nic. Ale naše pozitivní interakce pokračovaly. První sex. První přespání.
A první drama, šíleně intenzivní drama, které jsem ještě se žádnou ženou před tím nezažil. Drama, které vstoupilo do našeho vztahu ale které mi nepatřilo, prostě témata a osobní traumata, která se projevila pouze ve vztahu k nejbližšímu člověku….a to úplně debilně, tedy tím, že se ke člověku, který je vám v tu chvíli nejbližší, zachováte opravdu hnusně a odporně.
Já si to nenechal líbit a postavil jsem jasnou hranici, že si nenechám takhle srát na hlavu, hlídat si hranici v intenzivních momentech jsem se dobře naučil na Humaniverzitě a na RH a bylo mi jasné, že tohle mi absolutně nepatřilo.
No, drama vyvrcholilo ještě větším dramatem a ještě intenzivnějším ohraničením, moje budoucí žena mě fyzicky „napadla“ – já byl z toho tak překvapený že jsem se nechal…
…. načež veškerý ten nahromaděný vztek se zhroutil, moje budoucí žena utekla z ložnice do předsíně a v bolesti svých vlastních strašidel se rozplakala.
A já?
Já necítil nic menšího než velký pocit dojetí a souznění.
Tohle jsem znal moc dobře. Celý tenhle zasraný kolotoč vzteku a bolesti, ze kterého se nelze dostat ven.
A ona mi chtěla být blízko. Chtěla mi být tak moc blízko, že zapomněla, jak moc je v blízkosti zraněná a že se z touhy po blízkosti v mžiku může stát naprosto neadekvátně napumpovaná nenávist a vztek vůči člověku, který tu už není.
A že pak toho strašně lituji. A že to strašně bolí. To, že se to tehdy stalo. A to, že jsem teď udělal, co jsem udělal. A to, že jsem takový. A to, že znovu, ZASE, jsem si to posral. Že jsem ukázal, jak moc v prdeli sám se sebou jsem. Ta mě chtít nebude.
Akorát, že teď to proběhlo úplně naopak. Já nic neposral. Ona také ne. Ona plakala a já byl dojatý, že mě má tak ráda, že je ochotná tolik kvůli mě zariskovat.
A tak jsem si s ní začal povídat. Ještě jsem neznal charakter jejích bolestí. Říkal jsem ji, že je to ok, že se nic neděje, že se na ni nezlobím a ať mi poví něco o tom, co se jí honí hlavou. A povídali jsme si. A povídali. Mnoho hodin. A usnuli spolu v objetí.
No…
A pak se drama opakovalo. Znovu a znovu. A znovu a znovu. A znovu a znovu….
Náš vztah začal opravdu dramaticky. Nutno ale dodat, že se do konfliktů začaly dostávat i moje dramata. Jakýmsi podivně zvráceným způsobem jsme se k sobě přibližovali skrz konflikty víc, než jsme si oba dokázali s kýmkoliv jiným představit.
Došlo ke konfliktům, kdy jsem ji musel říct, že je úplně jebnutá. Že se úplně zbláznila. Nebo naopak, že jsem se snad posral, že nejsem normální. Fakt celkem intenzivní osočování, samo o sobě opravdu nevyvolává dojem velice stabilního vztahu. Už jsme si dokonce vyhrožovali do rozvodu ale oba jsme zjistili, že to používáme jen v afektu a že do rozvodu to máme fakt daleko.
No…jakoby celý ten vztah postupoval podle úplně jiného vzorce, mustru, který jsem vůbec do té doby neznal. Několikrát v tom vztahu jsem pochyboval, hlavně na začátku, jestli to ten náš vztah přežije. Jestli se na to radši nevyseru. Po prvním měsíci jsme se málem úplně rozešli.
Ale já jsem nikdy nedokázal zapomenout na to, že tohle je žena, která se kvůli mě rozhodla riskovat…a jít ke mně, jít mi naproti, i za cenu toho rizika, že se to nemusí povést. Způsobem, který mi byl tak známý a tak lidský.
Jsme spolu 4 roky a máme 1 ročního kluka. A přestože je péče o dítě opravdu záhul na tělo i na duši, ani jeden si nedokážeme představit, že bychom měli potomka a vztah s někým jiným.