Jedno velké téma na mé terapii je touha po pozornosti.
Trvalo mi dlouho se k tomuto tématu dostat, jelikož jsem se nejdřív musel probojovat přes téma „dělat věci správně“ a z takové polohy je jednoduché pak ostatní své nedostatky potlačovat, odtlačovat je od sebe.
Na jednu stranu jsem z tohoto blogu udělal vlastní doménu v naději, že Google bude stránky tohoto webu indexovat. Když to bylo na WordPress subdoméně tak veškerý obsah mého webu naprosto ignoroval. Teď, zdá se, nějaké mé články zaindexoval.
Na druhou stranu je to celé úplně stupidní. Od začátku si píšu tenhle blog pro sebe…a přesto je ve mně neuklidnitelný hlásek, který touží po tom, aby někdo tento můj web našel. Ten další hlas se pak hádá, že tohle právě nechci, že nestojím o stupidní komentáře někoho dalšího.
Když jsem byl uzamčený v přesvědčení, že nemůžu dělat věci špatně, ani jsem si nedovolil si sám sobě přiznat, že takový hlásek existuje a předstíral jsem sám před sebou, že takovouhle věc cítit je špatně, že tohle celé je špatně, že nemám žádnou touhu po pozornosti cítit protože to není „ta správná dospělost“.
S postupující terapii ale přicházím na to, že má psychická odolnost je důsledně a permanentně narušena. Že jsem nedokonalý. Že to nemůžu dělat vždy dobře. Že v tomhle honu za „tím správným“ nedokážu nikdy uspokojit ani sám sebe. Že tohle mě bude vždy jen bolet.
Má touha po pozornosti je tak víc odhalena. Už dokážu, trochu, přijmout sám sebe i v nedokonalosti. Mám proto takovou otázku – mantru, kterou si často během dne pokládám.
Může to tak být?
Můžu takový taky být?
Někdy je potřeba tu otázku upřesnit: Můžu i cítit tu úzkost z toho, že mi to nejde? Můžu cítit úzkost z toho, že bych „neměl cítí úzkost“? Je to ve mně opravdu důsledně zacyklené a toto mi pomáhá ten cyklus přerušit, vcítit se víc do sebe.
Zjišťuji, jak málo, pramálo, se věnuji sám sobě. Jak málo si dovolím jen být sám se sebou, odejít z domu, jen na hodinku, sednout si na lavičku a sedět. V minulosti jsem se do takové aktivity nutil (protože je správné být „vymeditovaný“ a osvícený, že jo) a tak si sám sobě nedůvěřuji, jestli si to vůbec užiju. Přitom na tom nesejde. Musím si dovolit, sám sobě, že se můžu splést, že můžu cítit úzkost z toho, že jsem zase udělal něco neautentického nebo něco, o čem jsem později zjistil, že to vlastně nechci.
Jsem tak vystrašený sám že sebe, že nejhorší je úzkost z toho, že sám sebe zase zklamu. Chci to nějak přerušit a být víc sám se sebou v klidu, v ten moment si ale přestanu sám věřit, protože znám tyhle všemožný kecy typu „chci být nějaký“ kterými násilně přesvědčuji sám sebe o něčem. V tom už mám fakt praxi. A tak se znovu vracím k té otázce.
Může to tak být? Můžu si to nevěřit? Můžu být sám ze sebe otrávený? Můžu být i smutný, že to tak mám? Můžu se cítit sám ze sebe zklamaný? Může mi být líto, že jsem na sebe takový strašný pes?
V ten moment, jako kdybych se odstrkoval od toho cyklu neustálého sebehodnocení a sebenenávisti. Je to těžké a vlastně to víc i bolí ale jde mi to víc a víc.
Jsou tam pak takové malé, nenápadné pocity, tak malé a tak slabé, které se začínají svými slabými hlásky ozývat, protože možná dostanou příležitost. Možná už je teď nezadupu, nerozdrtím, v přesvědčení, že na takové hlásky nemám nárok, že jsem „dospělej chlap a ne dítě“.
Malý hlásek co říká, tohle se mi povedlo. Tohle mi udělalo radost. Tohle bylo fajn….ale hlavně tohle se mi povedlo. Malý hlásek pak touží a hledá, komu by to řekl. Chce se pochlubit a je takový smutný a bolavý, že nemůže, že nemá komu se pochlubit.
Že je strašně, strašně sám.
Je mi ho hrozně líto.
Bejval jsem na tenhle hlásek hrozně zlej, hroznej pes. Nechtěl jsem ho slyšet. Posílal jsem ho do hajzlu, nadával jsem mu, kopal jsem do něj a všelijak jsem mu ubližoval abych mu dal najevo, že o něj nestojím.
A teď poznávám, ve velké bolesti a zděšení, že ten hlásek ve mně to vydržel a přežil. A vlastně se nijak nezměnil, pořád by se prostě jenom rád něčím pochlubil, aby ho někdo pochválil…aby už nemusel být tak strašně sám.
Už ztratil veškerou naději…a tak se rozhodl, že si jen prostě sedne na zem, bude si hrát s tím co má, sám, ani neví, že z toho je smutný. Přesvědčil sám sebe, velice automaticky a bez zábran, že takhle to je normální, že takhle to asi má být.
Chtěl bych mu něco říct?