V osobním životě jsem programátor co pracuje v širokém spektru technologií.
A už mě to nebaví. Nebaví mě celý den koukat do obrazovky, nebaví mě vymýšlet a neustále dokola psát neúspěšné projekty, nebaví mě řešit software v psychopatických korporátech. Nebaví mě nic z toho.
Nebaví mě zanášet si hlavu technologiemi. Nejradši bych z tohoto světa definitivně a navždy vystoupil a už se nikdy znovu na žádnou digitální obrazovku nepodíval, aspoň ne dobrovolně nebo záměrně. Možná bych skládal hudbu, psal tenhle blog, celý den meditoval, trávil čas venku.
Nebaví mě hon za penězmi. Nebaví mě kariéra, nebaví mě soupeření a porovnávání se s ostatními, nebaví mě svět, ve kterém musím pracovat, abych uživil sebe a svoji rodinu.
Nebaví mě práce. Ne tahle. Ne takhle. Moc rád bych se z toho nějak vysvobodil, nevím ale jak.
Přitom mám, myslím si, asi v tuhle chvíli tu nejlepší práci, kterou jsem mohl mít. Je tam spousta volnosti, spousta prostoru, spousta výhod.
Přesto je to furt práce. Nebaví mě, že mám od toho dlouhodobě zanesenou hlavu. Je to plýtvání mým časem, jenom abych mohl důstojně žít.
Ono nestačí si dát od té práce pohov jenom na jeden den. Pořád nad prací přemýšlím, pořád se jí věnuji i ve volném čase, pořád to má takovou debilní setrvačnost, ze které nedokážu vystoupit, musel bych z toho vystoupit na trvalo, aby ta setrvačnost mohla doběhnout a abych se začal zabývat věcmi, které jsou pro mě opravdu důležité. Nebo nedůležité. To je jedno. Každopádně věcmi, ke kterým jsem přistoupil ze své svobodné vůle a ne z nutnosti.
Už se aspoň nenutím do toho hloupého argumentování, že práce šlechtí, že na práci samotné není nic špatného. No, asi záleží jak se práce definuje. Ja myslím, že se nebojím nad něčím vytrvale pracovat. Ale nechci žít jako otrok. Vadí mi to i když si uvědomuji, že mi v tuhle chvíli absolutne nic jiného nezbývá.