Víc a víc po posledních terapiích cítím kontakt se svým nejmladším, nejmenším vnitřním klukem. Víc a víc je tady se mnou, v přítomném okamžiku…a nevím jak to vlastně interpretovat. Zdá se mi, že tu celou dobu vlastně byl a já ho jen odmítal, nedovolil mu se projevit, předstíral jsem, že neexistuje a všemožnými různými způsoby jsem mu ubližoval.
Když jsem sám se sebou, vnímám ho, dokonce mu dovoluji přebrat otěže a být.
Je takovej hodně soustředěnej, chtěl by si hrát, nudí se, chtěl by se cítit dobře protože se pořád do teď cítil jen hrozně. To ho opravdu hodně definuje. Je smutný, protože je sám a nemá si s kým hrát, neví jak. Naučil se na mnoho způsobů jak si hrát ale nejradši by si hrál s někým, jen tak.
Jen tak.
Místo toho…místo toho se musí neustále vypořádávat s chaosem, zmatkem, zmatením…a to je nepříjemné, hrozné, bolavé. Už by byl moc rád, kdyby to mohlo přestat a on si mohl jen prostě s někým hrát.
A moje dospělá část…k té přichází odpor ke všemu, co jsem doposud dělal. Kariéru. Projekty. Nekončící snaha dosáhnout úspěchu, ať už to doprdele znamená cokoliv.
Mám v sobě několik vnitřních kluků, každý tak nějak unikátně rozbitý, ale tento můj nejmladší, nejmenší, nejmilejší, ten je ten nejvíc skutečný…on totiž nemá, neví, nepotřebuje vědět nic o své existenci. On prostě je. Ani by ho nenapadlo o tom pochybovat, nebo to zpochybňovat, ani by tomu nerozuměl, kdyby se mu to někdo pokusil vysvětlit.
Ti starší kluci, ti na něj jenom navazují, plynou jakoby z něj a jsou definování hlavně nějakou bolestí či bolestmi. Ale v zásadě nemají jinou identitu, ta již byla integrovaná, jediná jejich identita spočívá v nějakých bolestivých ohraničeních. Ten nejmenší kluk, ten nemá identitu definovanou bolestí nebo hranicí.
Možná nedává moc smysl mluvit o jeho identitě? On sám svoji identitu ani neproblematizuje…on je. Ale přesto ví, že on je on a ne nikdo jiný. Ví, že je. Ale ta otázka je pro něj nerelevantní, ani tomu nerozumí. Zdá se mi, že to je něco mnohem hlubšího, než identita. Čím víc se snažím najít jeho identitu, tím víc cítím, že jdu úplně špatným směrem. Je to jeden z těch problémů, zdá se mi, ve kterém odpověď nelze nikdy nalézt ve slovech ale jen v přítomném okamžiku.