Kdysi dávno, když jsem ještě nepoznal terapii a vnímal jsem svět optikou pošahaností které jsem poznal na cestě skrz český školský systém a socializaci přes středočeský venkov, myslel jsem si, že mít koníčky, hobby, zájmy, je jakási běžná a normální vlastnost člověka, jaksi definiční a určující, charakterizující, identifikující, předpokládaná.
Mit nějaké „zájmy“ je zjevně normální a lidské, myslel jsem si. A i já jsem se do té definice dával. Bavily mě počítačové hry. Procházky s kámoši. Komiksy. Bavilo mě taky srát ostatní aniž bych věděl, proč to dělám. Bavilo mě trápit se ve svém vlastním pekle, aniž bych o něm cokoliv věděl – vlastně, aniž bych vůbec věděl, že existuje. Od mých 16ti let mě několikrát odvezla záchranka s panickou atakou. To se mé vnitřní peklo chvílemi dralo celé na povrch, najednou. Tomu už jsem ale koníčky neříkal i když to rozhodně byla aktivita. Ale už moc odbočuji.
Teď za zájmy, koníčky, vidím jen naprostou stupiditu a nízkost. Je mi odporný ten, kdo sám sebe jakkoliv definuje. Sám si staví klec, sám se ohraničuje jako člověk omezovaný, sám sebou omezený, a říká tomu koníček. Sousedovic Toníček možná nebyl budižkničemu, možná jen nechtěl mít nic společného s omezenými existencemi, jejichž život už prakticky skončil z jejich vlastní vůle a nic víc už od nich nelze očekávat.
Nutno ale upřesnit diagnózu. Šlo by namítnout, co je za problém, že se někdo věnuje pravidelně nějaké aktivitě, která ho baví? A co dělám já, když píšu tyto články, jaký je v tom rozdíl?
Za prvé: považuji za zločin, který páchá člověk na sobě i na ostatních, aby stanovoval komukoliv jakýkoliv osud. Osud není nic jiného než převlečená kletba a kletba není nic jiného než soud a co by nás zajímaly nějaké něčí soudy, že? Naštěstí „osud“ není zas tak časté slovo a v terapii se ukazuje pouze u nesebevědomých jedinců. Přeci jenom už nejsou biskupové, faraóni nebo králové, u nichž je osud primárním nástrojem kontroly.
Ocitnout se v mantinelech nějaké aktivity, říct „já mám nějaký koníček“, je odsouzení sebe sama k hranicím. Na to se hned musím ptát – a proč ty hranice jsou potřeba? Co je na nich tak důležitého? Odkud kam vedou a před čím tě chrání? Dokážeš odpovědět aspoň sám sobě?
Výjimečně odporné jsou jakékoliv sběratelské aktivity a je úplně jedno, jestli jde o sběr známek, bankovek, lahví od vodky, aut nebo letadel. Jakýkoliv „sběratel“ je obyčejný chudák, závislák, který zfetišizoval věci aby unikl sám před sebou. Je úplně jedno jaké věci. Sběratel není nijak odlišný od feťáka – oba se musí spokojit s další dávkou, pro feťáka drogy, pro sběratele věci. Každý sběratel musí najít cestu, jak se vyléčit aby se mohl od těch krámů jednou a provždy osvobodit a s radostnou úlevou je všechny spálit, prodat, vyhodit, aby se uvolnil prostor pro meditaci.
Vždyť mysl průměrného člověka je už tak zanesena odpadem a šílenstvím! Jak se má člověk vůbec vypořádat s vnitřním odpadem, který za ta léta svého života nastřádal, když se soustředí celou dobu na nějaký vnější odpad? Vnějšího odpadu je přitom tak jednoduché se zbavit, s vnitřním odpadem je to mnohem těžší ale výsledek je nekonečně významnější. Jakýkoliv sběratel je jen manifestace úhybného manévru před vnitřním odpadem – vnitřní odpad se projevil do sbírání vnějšího odpadu.
Za druhé: člověk v jedné aktivitě stejně nikdy dlouhodobě nevydrží. Je to krásně vidět u dětí: každou chvíli je zajímá něco jiného. Dobrý rodič odpoví na jejich zájem s úsměvem a přijetím JICH jako lidské bytosti, nesmí reagovat přijetím ani odmítnutím na zájem samotný protože tím dítě ohrožuje, musí omezit tvorbu jakýchkoliv hranic, které mohou vzniknout jak z odmítnutí, tak z přijetí té aktivity.
Je to bohužel taková zvrácenost moderního světa, ve které vyhrává ekonomická efektivita, že se jako lidé specializujeme do profesí kterým se věnujeme celý svůj život. V této realitě zůstává flexibilní a svobodný pouze ten, kdo má dost peněz aby mohl žít mimo systém. Nemusí u ničeho zůstávat, může přecházet z jedné činnosti do druhé, dokud ho činnost – ano, činnost jako taková – nepřestane bavit, dokud neodhalí, že v bytí existuje mnohem širší obzor, než v profesích a aktivitách, tedy v činnosti.
Je to vlastně celé tak bizarní. Bohatí lidé mají všechny prostředky k tomu, aby se stali moderními spirituálními a terapeutickými osobnostmi světa. Mohou se kdykoliv rozhodnout opustit svět lidí a navštívit svět sebe, strávit v něm klidně celý život, aby později mohli být inspirací pro celý svět. Jenže se místo toho ukazuje, že bohatství jde ruku v ruce s šílenstvím, psychopatií a nenažraností po dalším bohatství a moci. Příběh člověka se v tomto ohledu od rozvoje zemědělství nezměnil.
Zpátky k druhému bodu: člověk je vždy potenciál k čemukoliv a k jako takovému bychom měli vždy přistupovat. Je to nejvyšší, nejpravdivější a pravděpodobně jediná skutečná morální zásada – jsi člověk, tak si buď a nech ostatní být. Žij a nech žít.
Ale člověk nenechá žít ani sám sebe a tak se vměstnává neustále do nějakých definic, aby měl aspoň nějakou jistotu v sebe sama protože co zbude, jakmile se všechny definice sesypou? Člověk v tom vidí stejné nebezpečí jako kdyby jej měl každou chvíli rozsápat lev. Tyto definice nejsou ale nic jiného, než nadbytečné vrstvy jeho vlastní identity. Ve své svobodě může být kýmkoliv – a je to přirozený jev, že se v těch definicích neustále hledá, dokud sám nezjistí, že všechny ty definice jsou naprosto pošetilé.
Skutečná dospělost přichází v momentě, kdy víme, že vůbec nevíme, kdo jsme a neděláme si z toho hlavu. Takový člověk je opravdu svobodný, protože je nejdříve svobodný sám před sebou.
Svobodného, dospělého člověka, někdy věci baví, někdy nebaví, prolévá se to skrz něj aniž by do toho jakkoliv zasahoval. Někdy něco objeví, hodně se do toho investuje jen aby to zase ustoupilo, což je naprosto přirozené. Někdy musí dělat věci, kterého nebaví ale dávají smysl a musí je udělat. A někdy je díky své svobodě tak prázdný, že jen sedí a užívá si přítomný moment a život. Žádná aktivita není potřeba.
Proč by říkal, že má nějaké zájmy, nějaké koníčky? K čemu by mu to bylo? Jenom by vám umožnil vytvořit si o něm nějakou představu, někam ho zaškatulkovat a vzít mu svobodu. Dejte mu pokoj – ale nejdříve se podívejte k sobě a pátrejte, abyste dali pokoj sami sobě.