Jen tak si sednout, koukat někam do hezké krajiny nebo na hezké místo, nedělat vůbec nic, jen sedět a uvolnit se.
Chudák, oběť a pachatel si nikdy nicnedělání ani skutečné uvolnění nikdy nedopřejí, nedokážou to. A tato planeta je plná chudáků, obětí a pachatelů. Je jich většina. V menšině jsou ti, co něco takového doopravdy dokážou uskutečnit, autenticky, aniž by cokoliv napodobovali.
Jak sám jsem byl oběť a kolik dalších jsem potkal, kdo aspoň nicnedělání předstírali, ve snaze nalézt klid. Ale je to pořád dobrá cesta – chtít být v klidu, chtít nalézt svůj mír, i když je ten mír v tuto chvíli nemožný, nepřístupný, a proto předstírat klid abych našel klid – je to lepší cesta, než zůstávat ve vleku svých vlastních strategií a pastí. Pořád je lepší investovat celou svoji energii do předstírání klidu, i když celá bytost, celá existence, křičí aktivitou a nikdy nekončícím stresem. Toto je jedna z věcí, ve které předstírání a faleš má smysl a vede k něčemu dobrému – ono dříve nebo později se fyzické tělo na tuto faleš „chytí“ a z falešného klidu se začne stávat skutečný klid. Kousek po kousku.
Ale co se vlastně děje, když se člověk do klidu rozpouští, tak se rozpouští i jeho identita, pěkně postupně, vrstva po vrstvě. A tak se člověk možná dozví, že ten jeho klid a to jeho nicnedělání nevede k uvolnění, protože ztráta své vlastní identity bolí víc, než objevení klidu. Takže sice chceme klid…ale „vlastně úplně ne“ i když si to nechceme přiznat.
Ale ono i kdyby to šlo si to přiznat, nadbytečné vrstvy identity nemusí být jednoduché odstranit. Z toho se člověk nemusí jednoduše dostat s terapeutem, natož sám. Vyrvat ten hnus ze svého psýché je práce na roky. Mezitím člověk zůstává šílencem na cestě ze šílenství a každý den se učí jako kdyby pro něj život začal úplně znovu.
A to je tak příšerně těžká práce, kterou není možné nijak obejít, není možné se o tom pořádně ani s kým bavit protože cestu ze svého vlastního pekla si musí každý vyšlapat sám.
Jak odporné a hnusné je sledovat svět plný psychopatických šílenců, kteří místo toho aby opustili svoje vnitřní peklo tak do něj ženou všechny ostatní! Život je už tak sám o sobě těžký a najednou se musíme vypořádat s kretény, kteří si jej umí zjednodušit jen na úkor někoho jiného.
Ta práce se nakonec vyplatí. Každý schod z pekla ven se počítá. Každé integrované utrpení promění celý svět a člověku se o něco lépe dýchá a nejlepší na tom je, že se znovu tím samým už nikdy nezadusí.
Chápejte to – při nicnedělání, při uvolnění, vrstva po vrstvě, rozpouští se veškeré důvody. Nikdy nebyly podstatné. Jakmile jednou tu šílenou bolest integrujeme, neodhalíme vlastně vůbec nic, nepřijdeme na vůbec nic — nic se nenaučíme, nic se nového nedozvíme — ale přesto najednou porozumíme, aniž by bylo cokoliv třeba vysvětlit nebo popsat. Celá existence se proměnila do většího klidu, možná už jen dojíždí nějaká ozvěna čehosi, co pro nás kdysi bylo podstatné ale teď jako kdyby to nedokázalo opustit ten svůj vlastní prostor, ve kterém to cosi vzniklo…a ve kterém zase zanikne.
Klid – dospělý, integrovaný klid, skutečné nicnedělání, uvolnění, je propadání se a rozpouštění všeho, čím jsme. Kousek po kousku až jednou nastane moment, že se rozpustíme natolik, propadneme se tak hluboko, že se úplně ztratíme a skutečnost začne být tak úžasně nejklidnější a nejskutečnější, jako kdyby vaše existence se stala definicí míru: úplného, vnitřního míru. Tato poloha je plná radosti a klidu: přitom o nic vlastně nejde. Je to na jednu stranu naprosto ohromný stav, na druhou stranu až směšně banální, triviální, jako kdyby tu byl celou dobu, jako kdyby to nikdy nebylo nic těžkého, proč jsem doprčic do teď furt tak vyváděl…
Ale má to význam, vyvádět. Patří to k tomu. To jak jsme jako lidé postavení, to nám nedovoluje brát zkratky okolo sebe samotných. Musíme jít hluboko. Musíme jít na dřeň..musíme udělat maximum pro to, abychom do tohoto stavu došli, i za cenu příšerné, nejvíce příšerné nezpracované traumatické bolesti našeho života, vyrvat to ze svého systému za každou cenu a investovat celý svůj život a zájem jen na tuto práci.
A nemusí to být ani tak šíleně náročné. Ne každý za sebou táhne několikakilový batoh hoven. Někomu se jen něco nalepilo na botu. Tu intenzitu, to množství práce – odhalení a postupné odhalování „jak moc jsem vlastně v prdeli“ je součást té práce. Nelze se nikdy strefit, nelze to nikdy přesně vypočítat, plánovat, rozvrhovat. Naše vlastní peklo je vězení, kde jsme vězni i bachaři – odhalování, jak moc jsme sami sobě bachaři, je součást té práce, dokonce to je už ta podstatná práce.
Jednoho dne si uvědomíme, že bachař už odešel. A že ze své vlastní klece můžeme odejít.