Tento článek vzniknul jako reakce na článek v Deníku N Proč bychom měli chtít zemřít?
Vliv nesmrtelnosti na lidskost
Přemýšlejme nad rájem, ať už jako nad životem po životě nebo o životě který do ráje nějakým způsobem vstoupil aniž by zemřel (protože v tom není žádný rozdíl). V ráji je vše možné, člověk je nesmrtelný, nemá hlad, žízeň, není omezený fyziologickými potřebami, nestárne, je nesmrtelný, jeho existence zůstává.
První kritická otázka tohoto stavu: je takový člověk pořád člověkem, z vědeckého pohledu na věc?
Stárnutí je soubor mnoha komplexních procesů na mnoha úrovních probíhající v celém těle. V těchto procesech se zajímáme jenom o procesy, které mají přímý vliv na lidskou zkušenost, jenom tyto procesy jsou zajímavé, ostatní jsou triviální – vytvoření nesmrtelnosti u těchto procesů je čistě mechanický proces.
Procesy stárnutí, které mají přímý vliv na lidskou zkušenost, jsou procesy, u kterých se musíme nutně ptát, jak moc velký vliv na naši zkušenost mají. Jinými slovy, jak moc tyto procesy určují, že jsem stále člověkem…ale možná i naopak, jak moc tyto procesy určují, nakolik se jako člověk postupně ztrácím?
Ani na jedno nedokážu odpovědět. Myslim si, že na to nikdo nedokáže odpovědět: pouze odpověď člověka, který tyto procesy překonal, bude relevantní.
V tuto chvíli musíme uvažovat dvě možnosti:
- Nesmrtelný člověk není již člověk. Stárnutí je na fyzicko/chemicko/biologické úrovni proces, který do lidskosti každého člověka přidává něco podstatného.
- Nesmrtelný člověk je stále člověk. Úplné odbourání stárnutí nemůže zbavit člověka jeho lidskosti.
O první variantě nelze nic dalšího říct. Druhá varianta mi přijde zajímavější a věřím, že i pravdivá.
Ráj a nesmrtelnost
Je důležité rozlišovat nesmrtelnost a ráj. Jedno automaticky neimplikuje to druhé.
Článek v Deníku N mluví o seriálu, který rozebírá nějakou podobu ráje, života po životě, kde je člověk nesmrtelný.
Ale ráj, ve kterém je člověk nesmrtelný a věčný, ve kterém nelze zemřít, je přeci jenom něco jiného, než vesmír, ve kterém jsem zastavil stárnutí ale jsem stále smrtelný, zničitelný.
Ta druhá varianta je možná. Člověk dřív nebo později, myslím si, může dosáhnout technologického pokroku, ve kterém dokáže stárnutí zpomalit natolik, že to nebude rozlišitelné od úplného zastavení stárnutí. Takový člověk ale stále může být zabit.
Pojďme tedy udělat první dvě redukce: jsme opravdu natotata nesmrtelní. Nemůžeme zemřít. Navíc žijeme v ráji, ve kterém můžeme vše, ve kterém dostaneme vše.
Chtění jako peklo
Teď se musím vrátit k tomu článku z Deníku N. Článek pojednává o tom, že nesmrtelnost možná není dobré chtít. Protože jakmile je člověk nesmrtelný, všechno zešedne.
… nalézáme v něm cosi jako ráj – „dobré místo“, které se podobá našemu světu, jen je zbaveno všech nepříjemností, utrpení, povinností i nemocí.
A dále:
… obyvatelé ráje jsou divně letargičtí a znudění. […] „Na papíře je to ráj. Splní tu všechny vaše přání i potřeby. Ale nikdy to nekončí. A když se dokonalost táhne donekonečna, zůstane z vás jenom lidská kaše se skelným pohledem.“
A také:
„Pro vás má všecko smysl! Pro vás má všecko nějakou cenu, protože za těch pár let toho ani dost neužijete…“
Takže: ráj se mění v peklo. Proč? Protože vše ztrácí význam. Pokud člověk žije věčně, tak už si nic neužije. Už vše zažil, vše poznal a tudíž propadl věčné depresi, nebo nějakému nekončícímu zármutku. Nemůže nic chtít, protože vše se mu splní, neexistují žádné překážky.
To je hloupý, redukující pohled na člověka a na lidskou povahu! Není pak divu, že Buddhismus musel vzniknout, jako protisíla této stupidní víry, že smysl má jen to, co chceme.
Hloupý člověk uvěřil, že pořád něco chtít je závazek života, ze kterého nelze nikdy vystoupit. Udělal z toho svůj smysl. Zapomněl, že lidská zkušenost, autenticita v přítomném okamžiku, se vyskytuje mimo jakékoliv chtění.
Pravidla ráje
Jakékoliv pravidlo ráje, že nám plní všechna přání, musí brzy narazit na problém. Co když si přeji, abych si nic nepřál? Co když to, co si navenek přeji, není skutečný motiv mého přání? Kdo rozhoduje o tom, jak bude mé přání splněno? Je každý navěky ve svém ráji, nebo existuje jeden ráj pro všechny?
Věc se může dále komplikovat – v ráji není možné zemřít. Je možné přesto uplatnit sílu vůči ostatním členům ráje? Je možné, abych byl navěky zotročen, vězněn nebo týrán, aniž bych byl zabit? Je možné cítit v ráji bolest? Je možné v ráji překonat bolest?
Jakákoliv diskuze o ráji je metafyzická diskuze a jakákoliv metafyzická diskuze je ztráta času.
Elita nesmrtelných
Chci se vrátit k myšlence, že dříve nebo později člověk nesmrtelnosti dosáhne skrz zastavení stárnutí. Technologický vývoj dosáhne takového pokroku, že nevratné, destruktivní biologické procesy člověk dokáže zpomalit natolik, že jednoho dne bude žít stovky nebo tisíce let. Takový člověk stále může stále zemřít ale už ne na stáří.
Přístup k nesmrtelnosti však nebude mít každý a vznikne tak elitářská skupina nesmrtelných, tedy všichni bohatí a mocní. Toho dne dojde k pokusu o zotročení všech smrtelníků ale řekl bych, že to nebude o nic odlišné od jakéhokoliv jiného třídního boje mezi bohatými a mocnými a všemi ostatními. Zastavení stárnutí není pořád nezničitelnost, není to opravdová nesmrtelnost, jakákoliv násilná revoluce může „nesmrtelnou elitu“ kdykoliv připravit o život.
Pokud by byla nesmrtelnost k dispozici všem, došlo by dříve nebo později k přelidnění a k vyčerpání všech zdrojů na planetě. Dokážu si představit, že skutečnou nesmrtelnost nebude mít k dispozici každý, ale významná dlouhověkost – život na stovky let – už by byla mnohem dostupnější. Někde v tomto modelu možná existuje rovnováha mezi řízenou porodností a řízenou nesmrtelností. Možná také ne.
Člověk ve věčnosti
Každý člověk by se tak v určitou chvíli ocitl před děsivou volbou […]: dobrovolně zemřít, nebo ve strachu ze smrti pokračovat v životě plném nudy a neštěstí.
Ano, dostat se k sobě někdy znamená projít si opravdu velkým peklem. Pro silně traumatizované lidi může být mnohem jednodušší se zabít, než si tímto peklem projít.
Řekněme že nežijeme v ráji ale ve světě, kde jsme stále smrtelní a zničitelní ale podařilo se nám zastavit stárnutí.
Došel by takový člověk časem k takové nudě, že by raději chtěl zemřít?
Možné to je ale řekl bych, že pravděpodobnost bude stejná, možná nižší, než u běžného dnešního smrtelníka.
Pokud má člověk nekonečně mnoho času, co se s ním stane? Zblázní se? Stane se osvíceným? Zůstane stejný?
Psychopat je nemocný jedinec, jehož nervový systém nikde neobsahuje empatii, náklonnost k druhému. Druhý je vždy prostředkem ke splnění jiného cíle. Protože ale psychopat nemá žádný vlastní obsah tak se soustředí jen na nižší uspokojování svých potřeb. Každý psychopat dříve nebo později objeví, že nejlépe lze uspokojit své potřeby skrze ostatní lidi. Neustálé uspokojování vyvolává další a větší hlad a vzhledem k absenci empatie začne psychopat vyhledávat uspokojení nad získáním úplné kontroly nad životy ostatních lidí.
Nesmrtelný psychopat je nejstrašnější představa člověka, jaká vůbec může existovat. Tento jedinec hledá uspokojení v plošném týrání, mučení a zabíjení. Hledá cesty, jak získat kontrolu nad životy mnoha ostatních lidí. Skupina těchto jedinců je schopna dostat celé lidstvo do dlouhodobého brutálního otroctví, jen pro uspokojení psychopatických vůdců.
Mimo psychopata existuje spousta dalších psychiatrických nemocí ale o efektu věčnosti na tyto jedince nic říct nedokážu.
Falešné ekvilibrum
O čem ale dokážu mluvit jsou všichni ostatní: psychiatricky zdraví jedinci. Tedy psychologicky zdraví a nezdraví – neurotici.
Ve věčnosti dojde u takového člověka dříve nebo později k nalezení falešného ekvilibra. Nervový systém člověka nalezne jakýsi balanc ve všech oblastech života. Vysoce traumatizovaný člověk bude tento balanc hledat déle ale dojde k němu. Člověk s klidným psychickým systémem dojde k nalezení falešného ekvilibra klidně i někdy po pubertě.
Falešné ekvilibrium je takový stav, kdy máte poprvé v životě pocit, že víte, kdo jste. Cítíte se stabilně. Život se zdá srozumitelný. Traumatizovaný/neurotický člověk tento bod nikdy nemusí v životě najít ale pokud i on žije věčně pak jej najde, protože to je nevyhnutelný směr jeho nervového systému.
Falešné ekvilibrum je falešné protože to není poslední možné ekvilibrum. Je to ale pořád ekvilibrum ve kterém člověk sám sebe poprvé pozná jakoby ve světle širšího vnějšího světa. Je to uspokojivý sebeobraz, který člověk o sobě doopravdy má. Psychicky zdravý jedinec jej dosáhne mezi 17 až 25 lety, myslím si.
Nervový systém člověka ale toto falešné ekvilibrum neuznává. Toto lze odhalit jednoduchou meditací v tichu, introspekcí, sebereflexí. To je ihned zjevné, že něco není v pořádku. Je to jakási niterná pochybnost, manifestace našeho prvního ne, otočená sama proti sobě, první moment, kdy rozpoznáváme, byť možná zatím jen matně, že myšlenky jsou něco jiného, než živá, hořící zkušenost přítomného okamžiku.
Falešné ekvilibrum nemůže zůstat falešné dlouho ale jak se člověk ve věčnosti doopravdy zachová nelze říct. Čas totiž trauma neléčí a to ani ve věčnosti. Neurotik se může rozhodnout žít ve falešném ekvilibru věčně a proti signálům svého nervového systému vytvořit obranu tak dobrou a sofistikovanou, že ve falešném ekvilibru zůstane.
Dřív nebo později ale přijde, myslím si, vnitřní nespokojenost ze stereotypu, jenže to je jen projev traumatu, co se otáčí sám proti sobě a může skončit sebevraždou. Nebo dojde k uvědomění, které je prekursorem každé terapie, že není schopen sám sebe zvládnout sám. Že potřebuje pomoc.
Ve kvalitní terapii je pak člověk vedený neustále dovnitř, aby došlo k rozpuštění a integraci traumatu. Věčný člověk terapii dokončí a integruje vše. U plně integrovaného člověka, který si už zvykl na pohled dovnitř, dochází k tomu, že již není možné žít bez pohledu dovnitř.
Pravé ekvilibrum
Věčný člověk má největší potenciál, vlastně i povinnost, dosáhnout skutečného „osvícení“. On už nemá na výběr: jakmile je ve člověku jednou probuzená cesta introspekce a sebereflexe tedy pohledu dovnitř, pak již nelze z této cesty sejít.
Je to přirozenost našeho nervového systému: naprostá integrace, klid, citlivost, vnímavost a propojenost s vnějším světem, kdy se nezdá, že je nějaký významný rozdíl mezi vnitřním a vnějším.
Takový člověk hoří životem. Každý okamžik je nový a člověk nelpí na minulosti ani na budoucnosti. Člověk využil věčnost, aby dosáhnul nejvyššího svého možného potenciálu, který má každý člověk. Pokud takový člověk bude žít věčně tak nedává žádný smysl, proč by na sebevraždu vůbec někdy pomyslel.